„Po maturitě mě tady už neudržíte! Půjdu do světa!“ vyhrožovala jsem rodičům. No, a když jsem měla po té maturitě, sbalila jsem si raneček a vydala se do Prahy.
Na vysokou mě nevzali, tudíž jsem si musela hledat práci s ubytováním. Nejdřív jsem bydlela u kamarádky a pracovala v projektovém ústavu, ale to je jiný příběh.
Po půl roce jsem si našla práci v továrně Kablo Hostivař, kde nabízeli i podnikovou ubytovnu. Hledali pracovnici do laboratoře, maturita podmínkou.
Na osobním oddělení mi paní sdělila, že momentálně místo v laboratoři nemají, ale že by mě šoupli na přechodnou dobu do zkušebny. Mně to bylo celkem jedno, představu o práci v laboratoři a ve zkušebně jsem měla stejnou. Žádnou.
„No jo, vy chcete i ubytování, že jo?“ dumala paní, „tak kam vás dáme? Co myslíš, Božka?“ Obrátila se na kolegyni. Obě se hluboce zamyslely. „No, na jedničku ji dát nemůžem, to by nevydržela. Dáme ji na dvojku, tam to snad půjde.“
Na můj dotaz, proč bych na jedničce nevydržela, se dámy trochu kroutily. Pak mi po chvíli přemlouvání vysvětlily, že na jedničce jsou fakt drsní hoši a policajti tam jsou každou chvíli, kdežto na dvojce je to trochu klidnější a policajti tam byli naposledy minulý měsíc.
No nazdar, říkala jsem si, když jsem šla na ubytovnu, to nebude internát pro dospívající dívky, to bude fakt škola života.
Taky jo. Vyfasovala jsem pokoj se dvěma spolubydlícími odněkud od Košic. Hned vedle nás bydlela rodina se dvěma dětmi, a jak jsem zjistila, bydleli takhle na ubytovně už deset let. Jedinou vymožeností této rodiny byla ve společné kuchyni lednička s přišroubovanou petlicí se zámkem jak od stodoly. Do druhé nezamčené ledničky jsem si dala kus salámu a jogurt, no a druhý den, světe div se, tam nebylo nic.
Na ostatních pokojích bydlela pestrá směska obyvatel různého pohlaví, pleti i národnosti.
Moje dvě spolubydlící jsem poznala až druhý den, jelikož měly obě odpolední šichtu, a tudíž se svalily do postelí pozdě v noci. Byly to holky krev a mlíko. Každou noc k nim na návštěvu lezli oknem různí nápadníci, naštěstí si nikdy nespletli postele a tu moji vynechávali. Já jsem pro ně se svými padesáti kily nebyla zajímavá. Noci byly velmi bouřlivé, nejčastěji se ze sousedních postelí ozývalo: niééé, níééé, áno, áááno…
Zkušebna Kabla Hostivař byla v samém centru továrny. Než jsem se k ní dostala, musela jsem projít nejdřív nádvořím a potom halami, kde se na velké cívky natáčely kabely různé tloušťky. Když jsem šla na své detašované pracoviště poprvé, nevěděla jsem, kam s očima. Bylo po víkendu a všude (všude!) se povalovali dělníci, zmožení kocovinou. Na nádvoří jsem narazila na dvojici v milostném objetí. V halách byl strašný hluk a kabely se navíjely, jak se mi zdálo, bez lidského přispění samy.
Zkušebna byla oddělená od provozu prosklenými stěnami, jež aspoň částečně tlumily hluk. Byla zařízená otlučenými stoly a židlemi, v policích měřící přístroje. Moje nové kolegyně byly vesměs ženy z okolních vesnic. Jak jsem zjistila, vzdělání nebylo potřebné, a tak jsem já se svou maturitou tak trochu vyčnívala. I plat jsem měla o stovku vyšší. Vedoucí zkušebny mi předvedl, jak se měření provádí, přidělil mi jeden přístroj a jednu židli. Pracovaly jsme, na rozdíl od továrny, jen na jednu směnu, kabely určené ke kontrole nám jeřáb naskládal do prostoru před zkušebnou a my je prozkoušely. Byla to velmi jednoduchá činnost, která trvala jen několik málo minut denně. Zbytek šichty jsme seděly a nedělaly nic. To, co by zvládla levou rukou jedna osoba, dělalo osob deset. Já jsem všem vyrazila dech hned druhý den, protože jsem z batůžku vytáhla Hrozny hněvu a jala se číst. V životě jsem nepřečetla tolik knížek, jako tehdy za ty tři měsíce, kdy jsem byla součástí dělnictva. Pan vedoucí si mě po týdnu zavolal a naznačil mi, že bych teda jako číst neměla. Když jsem ho takřka na kolenou prosila, ať mi dá nějakou práci, jinak se tam zblázním, rezignovaně pokrčil rameny a řekl, ať si teda čtu.
Cestou do tovární kantýny jsem byla středem pozornosti dělníků v halách. I já, přiznám se, jsem pokukovala a doufala, že se mezi těmi troskami zjeví nějaký zajímavý úderník. Jediný, který se mi líbil, byl Milan, nosil tílko a byl svalnatý. Jednou jsem se po skončení směny trochu zdržela a do dámské šatny dorazila se zpožděním. No a koukám – v naší šatně Milan! Hrklo ve mně, ale on si mě nevšímal, popadl tašku a mazal pryč. Druhý den jsem to prozradila ostatním dámám.
„No joo, ty to vlastně nevíš,“ smály se, „von Milan byl ještě před rokem Milena a ještě si nepřestěhoval skříňku!“ Tak to mě teda zarazilo. Z celé fabriky vypadal nejlíp Milan/Milena. Pochopila jsem, že tady mi pšenka nepokvete, a že mezi dělnickou třídu nezapadnu.
Když jsem byla podepsat výpověď, zavolal si mě sám ředitel. Byl to celkem sympatický chlapík, který taky tak trochu vypadal, že tam moc nepatří.
„Tak jsem slyšel, že jdete studovat,“ koukal do mých papírů, „tak to vám přeju a hodně štěstí.“ Potřásl mi rukou a mně se zdálo, že mi upřímně závidí.
Odjela jsem domů a po týdnu si přijela pro věci. Polovinu oblečení jsem tak nějak nenašla, stejně jako oblíbený hrnek a macíka na spaní. Ani jsem nezkoumala, která ze spolubydlících chodí v mém tričku a pije kafe z mého hrnečku. Vystřelila jsem odtamtud rychlostí blesku a vydala se hledat novou střechu nad hlavou.
