I blondýna může být uprchlíkem

A stane se to dřív, než bys řekl švec. Ještě někdy v srpnu by mě ve snu nenapadlo, že zrovna já budu patřit mezi uprchlíky, a stačil jeden exces, jedna symbolická poslední kapka,

a z venkovské řepy, žijící v domku kousek u Prahy, se stala migrantka.

Najednou nesejde na hmotných statcích, na léta budovaném domově, najednou běžíte a už se nezastavíte.

Když nad tím mým útěkem dnes přemýšlím, jsem vlastně vděčná panu Zajícovi za jeho poslední doporučení, abych spala na zemi, že tu matraci kdysi koupil on. To, že byl značně pod vlivem, jen dopomohlo k mému rozhodnutí všeho nechat a utíkat. Táta mě kdysi varoval, že s alkoholikem NIKDY, že je to ztracený čas, zničený život. Přesto mi to trvalo deset let, než jsem se rozběhla.

Už nejsem paní Zajícová, jen to příjmení si nechám; nestojí zato ho na těch pár let měnit. Na útěku jsem potkala samé bezva lidi, co se ke mně chovají moc pěkně, a já vím, že mě mají rádi. Po létech stresu a trápení je to ten nejlepší lék, to mi věřte. Už na mě nikdo neřve, nehází věcmi, nerozkazuje, nenadává. Jenže i blondýna má mozek a v něm spoustu komůrek, kde se schovávají myšlenky, pocity, vzpomínky, obavy, smutek, strach… ve dne si poručíte, ale v noci, to je jiná. Nepomůže ani čaj z meduňky, ani myšlenky na někoho blízkého.

Když se něco v těle nebo na duši porouchá, pomůže návrat k přírodě. Můj táta mě vždycky vzal do lesa, jenže táta už tu dlouho není. Musela jsem vymyslet jinou alternativu. Lázně! Jo! Sebrala jsem se a odjela do Karlových Varů. Normálně bych na to neměla, ale pětidenní pobyt se objevil ve slevě a stal se pro mě přijatelným. Jsem zkušenou lázeňskou krasavicí, mám za sebou dvojnásobný třítýdenní pobyt, hrazený pojišťovnou. Tam mě poslala moje paní neurologická doktorka, abych si spravila nejen bederku a krk, ale i duši. Věděla o mém soužití s panem Zajícem dost, aby mě poslala dvakrát po sobě do vlídné náruče lázeňských procedur. Věděla jsem tudíž, že pobyt v lázních mi jedině prospěje.

V Karlových Varech bylo krásně. Od úterý do soboty jsem si užívala péče a vybrané stravy, krásného ubytování a ruštiny. V celém resortu jsem česky mluvila jen já a paní recepční. Taky jsem jako jediná nevlastnila tepláky s pruhama a trika s obrovskými nápisy. V Rusku jsou trendy umělé řasy, a ty teda taky nemám. Myslela jsem si, že v resortu honosícím se čtyřmi hvězdami se chodí na večeře v gala, ale to jsem se tedy šeredně spletla. Patřila jsem ve svých kalhotách a svetýrku k nejlépe oblečeným a moje sebevědomí stouplo. Otázka ovšem je, jestli si o mně oteplákovaní a označkovaní lázeňští hosté nemysleli opak…

Paní recepční mi vyprávěla, že na jaře k nim zavítala devadesátiletá Američanka, která chodila zásadně v lázeňském bílém županu a naostro, představte si! Šla tak i na večeři. Když se jí snažila servírka vysvětlit, že v županu na večeři nemůže, uposlechla a župan odhodila. Od té chvíle mohla v županu i na večeři, protože, jak pravila paní recepční, něco tak strašnýho ani ona, ani nikdo jiný z  přítomného personálu,nikdy v životě neviděla a doufá, že už neuvidí. No jo, v devadesáti chodit pod županem naostro, to chce odvahu.

Ve čtvrtek v podvečer zastavily před hotelem tři autobusy a z útrob se vyvalila asijská klientela. Těšila jsem se, jak budu u večeře studovat jejich způsoby, protože ruské hosty už jsem měla prozkoumané. Jaké bylo moje překvapení, když jsem u večeře a ani u snídaně nespatřila jediné šikmé asijské očičko! Ani v bazénu, ani na procedurách! Vrtalo mi hlavou, kam se podělo bratru sto asijských soudruhů, i zeptala jsem se česky mluvící recepční. A rázem jsem měla jasno. Oni ti asijští cestovatelé během dne přijedou, prolítnou město, nafotí si pěkně všechno, pak jednu noc přespí a tradá do města jiného. Takhle stihnou celou Evropu během pár dnů a vydechnou si až doma při prohlížení fotek. Divný způsob cestování, to vám teda řeknu. Já jsem v Karlových Varech byla pět dnů, prochodila jsem je křížem krážem, okusila procedury, jídlo a pití, a stejně si netroufám říct, že je znám důkladně.

V lázních na mě byli moc hodní. Dokonce tak, že mi jedna z masérek zavolala do pokoje, že bych určitě potřebovala ještě jednu masáž, a že mi ji ráda poskytne. To víte, svěřila jsem se jí při masáži, která byla v ceně voucheru, co mě do lázní zavedlo, proč si potřebuji ujasnit myšlenky a srovnat bolavou duši a zádíčka. A řeknu vám, že její laskavost mi pomohla víc, než potom samotná masáž…

Při objevování města jsem narazila na spoustu nápisů, které nabízely byty k prodeji. Protože sama hledám svůj nový domov, mrzelo mě, že nejsem z Karlových Varů. Tam je z čeho vybírat. I když…na tu ruštinu bych si nikdy nezvykla.

Hezky tam bylo, v lázních…

 Pohled z okna mého lázeňského pokoje

Vybranou knihovnu měli  v lázních. Tuhle edici Knihy Odvahy a Dobrodružství jsem celou jako dítko četla

 Cesta od Spa Resortu Sanssouci do centra lázní vedla lesem

Tady mezi těmi všemi kýči je jeden živý pejsek. Paní prodavačka mi ale zavřela okýnko dřív, než jsem jejího pejska stačila líp vyfotit.

Ještě jednou si neodpustím pohled z mého okna, to když svítilo sluníčko

...i tohle jsou Karlovy Vary… nápis na záchodě v obchodním centru

Poslední pohled na Karlovy Vary ze zastávky autobusu, který mě odvezl na nádraží. Moc jsem tentokrát nefotila, víc jsem se dívala a přemýšlela. Rozhodně nemám tolik fotek, jako asijští turisté, zato zážitků mám určitě mnohem víc.