Není lehké býti slabou ženou. Jako například já. Pan Zajíc je přesvědčený, že kdo nekope krumpáčem, neřeže motorovou pilou a holýma rukama neláme skály, nedělá nic.
Takže já, pochopitelně, nedělám nic. Jednou za čas mi to vytmaví a já, jelikož jsem nejen slabá, ale jsem i rozumná žena, ho nechám, aby vypustil nahromaděnou páru, a doufám, že to pomůže. No. Někdy to pomůže, někdy ne. Taky někdy já mám nahromaděnou páru a ohradím se. Jenže když je někdo přesvědčený o své pravdě, tak ho prostě přesvědčit o tom, že ta pravda není až tak pravdou, prostě nejde.
Z toho usuzuji, že soužití dvou chlápků, co kopou krumpáčem, řežou motorovkou a lámou skály holýma rukama, je soužití ideální. Sice by neměli umyté nádobí, záchod ani sprcháč, neměli by vypráno a vyžehleno, o utřeném prachu, převlečených postelích a vyluxovaných zákoutích ani nemluvíc. K jídlu by měli jen koleno a bůček, což by se jim určitě brzo přejedlo a trpěli by kurdějemi. Taky jejich slovník by byl značně omezený, čítal by bratru tak dvacet slov.
Tuhle potřeboval můj muž přemístit dřevník z bodu á do bodu bé. Nejprve vyzkoušel mě, coby rovnocenného posunovače. Jelikož jsem zcela v testu propadla, protože jsem dřevník ani nenadzdvihla, natož posunula, povolal ku pomoci Gustu. Gusta je silák, co kope krumpáčem, řeže motorovkou a láme skály holýma rukama.
Gusta přispěchal, dřevník popadl na jedné straně, lehce ho nazdvihl a jal se ho posunovat s manželem k bodu bé. No jo, ale na rozdíl ode mě, sice slabé, leč přemýšlející osoby, Gusta nepřemýšlí. Bez varování dřevník upustil, aby se mohl náležitě kochat naší zahradou a k tomu, pochopitelně, potřeboval obě ruce, aby mohl k tomu kochání připojit obdivné gesto. Dřevník upustil na palec panu Zajícovi…
Když už mám doma takového siláka, jsou chvíle, kdy i já potřebuji jeho pomoc. Jedná se většinou o otevření plastové lahve. Nevím, jak vám, ale mně často síly nestačí na tak jednoduchou věc, leda za cenu vypětí všech sil, zrudnutí ve tváři a potem zbroceného čela, což, jak jistě uznáte, není žádoucí. Odnáším proto nedobytnou láhev mému manželovi a ten s přezíravým výrazem snadno oříšek rozlouskne, aniž by se unavil, maximálně zrudne potlačovanou nevolí nad neschopnou manželkou.
Onehdy jsem potřebovala otevřít nový krém v kulaté krabičce, abych se jím natřela a zabránila tak předčasnému stárnutí. Marná byla moje snaha, plastový kelímek držel jak přibitý. I zašla jsem za svým oprávněně odpočívajícím udřeným manželem, aby mi pomohl.
Manžel nasadil ten svůj výraz, který nasazuje vždycky před tak jednoduchým úkonem, jenž jeho nemožná žena není schopná vykonat, a zabral. Nic. Zabral víc, pak si na to i stoupl. Nic.
Manžel zrudl, pot se mu na čele zaperlil, zabral ze všech sil – a nic. Musel přiznat porážku.
Vzala jsem nedobytný krém do práce. První do mé kanceláře vstoupil kolega Honza. Mladý, urostlý junák. Požádala jsem ho o laskavost. Když pochopil, že já, slabá žena, nemůžu otevřít malý kelímek s krémem, nasadil výraz, po čertech podobný výrazu mého manžela. Honza zabral. Nic. Zabral víc a ještě víc a nic.
„Jdu na dílnu,“ řekl mezi dveřmi a byl pryč.
Po dvaceti minutách se vrátil a v ruce třímal otevřenou krabičku. Dva chlapi na dílně se tohoto úkolu museli chopit a za pomoci šroubováku a svěráku se jim dílo podařilo. Prý byl v kelímku podtlak nebo co. Jasný důkaz, že dva chlapi jsou lepší než jeden, aspoň někdy.
V každém případě jsem zachráněná před předčasným zestárnutím a tímto děkuji všem silákům, co dokážou skály lámat. Jen by si ti siláci měli uvědomit, že ten, kdo neoplývá hrubou silou, není zákonitě lenoch, a že kdybychom všichni jen lámali skály, tak žijeme dodnes v jeskyni.
