Chtěla jsem být světovou malířkou, chtěla jsem ilustrovat knihy. Stala jsem se malířkou pozadí. Ale byla to tvůrčí práce a bavila mě.
Kromě studií na Kavčích horách se taky točilo v Besedě a na Burze. Na Jezerce se později zbudovalo malé studio, kde se točily diskusní pořady. Beseda a Jezerka byly celkem malé, proto jsem je vyfasovala. Beseda měla sídlo v Jungmannově ulici a bylo to tudíž pracoviště zcela odloučené. Mělo to své nesporné výhody. Vedení daleko, ve studiu pracovali samí bezva lidi a já tam chodila ráda. Mělo to ovšem i nevýhody. Musela jsem s sebou nosit štětce, pistoli a případné jiné pomůcky. Kulisy jsem měla vytahané do průjezdu, kde byl průvan a v zimě pekelná zima. Točily se tam pravidelné pořady jako například Azimut, Vlaštovka a tak. Azimut mě štval. Musela jsem pokaždé na podlahu ve studiu namalovat překvapivě azimut.
Burza byla větší. Tam jsem nepracovala naštěstí tak často. Byla tam ovšem taky fajn parta lidí a taky legendární bufet zvaný kufr. Vlašák, párky, sekaná a kafe s lógrem, to byla naše dennodenní strava.
Jezerka, to bylo jiná liga. Výkladní skříň televize. Samotný soudruh Zelenka ji měl v oblibě! Když jsem vyfasovala poprvé pořad na Jezerce, netušila jsem, do čeho jdu. Ani posádka studia to netušila. Už si nevybavuju, co jsem to tam tvořila za umění, ale vím, že jsem to pak musela sfouknout pistolí, aby to mělo ten správnej punc. Kulisy byly postavené ve studiu kolem dokola. Vzala jsem to poctivě.
„Kterej kretén?“ ozval se řev. Kameramani přišli ke svým strojům a hle – kamery měly taky patinu…když ovšem zjistili, že tím kreténem jsem já, tak se trochu zklidnili. Omlouvala jsem se, ale stejně se natáčení zpozdilo. Příště jsem měla kulisy před studiem, bohužel ne v průchodu, jelikož tam žádný nebyl, ale přímo venku. Těžkej život malířky pozadí…
Starší čtenáři si určitě pamatují pořad Šest ran do klobouku. Tak ten byl taky můj. Architekt Dáňa miloval pruhy. Kulisy byly pruhované a stejně tak i celá podlaha studia. A ty pruhy jsem malovala já. Pokaždé. Po natáčení je totiž stavba přetřela univerzální šedou a já pokaždé musela malovat ty zatracené pruhy znovu. Teprve když jsem upozornila, že mi to už moc nejde, jelikož jsem v pátém měsíci, zbavila jsem se pruhů, azimutů a jiných ptákovin a zase se vrátila do svého kutlochu nad malírnou.
Do terénu jsem byla vyslaná jen párkrát. Nenatáčelo se totiž jen ve studiu, ale taky v exteriéru. Bylo vedro a já jela stopem za štábem na natáčení někam do oblasti, kde žili Psohlavci. Někam do chodské vsi. Tam se točila pravá chodská svatba. Jela jsem později, protože stavba musela nejdřív upravit prostor, který jsem já měla pomalovat. Stopla jsem si takovýho malýho Choda, který vedl divný řeči a zkoušel to na mě. Naštěstí víc mluvil, než konal a já si oddechla, když mě vysypal přímo na místě natáčení. Uprostřed vsi stála hospoda, cíl mojí cesty. Vevnitř sedělo pár zcela zmožených chlapíků od stavby. Měli za sebou náročný večer a noc. Tu hospodu jsem měla pomalovat komplet jako za starého Koziny. Samý lidový ornament kam oko spočine. Taky nábytek, co tam dodali rekvizitáři, a futra kolem dveří. Naštěstí jsem nezanedbala přípravu a měla připravené šablony a taky obrázky od architekta.
První problém se vyskytl brzo po mém příjezdu.
„Kam tady chodíte na záchod?“ zeptala jsem se Jirky, malíře od stavby, co mi tu hospodu celou vybílil, když jsem zjistila, že dveře označené dvěma nulami jsou zamčené
„Na dvůr k ořechu.“
„A proč jsou ty dveře zamčený?“
„Hospodskej je zamkl,“ pokrčil Jirka rameny, „taky nám zaslepil všechny zásuvky, abysme mu nebrali proud.“
Vydala jsem se hledat hospodského. Dalo dost práce za použití zvýšeného hlasu a pádných argumentů z něj dostat klíč. Chodové jsou…šetrní jsou.
Za dva dny byla hospoda jak má být. Začalo se natáčet. Tehdy jsem pochopila, že jako malířka pozadí se nikdy nezačlením do štábního kolektivu. Když jsem já pracovala, všichni byli někde u vody. Když jsem skončila, nastoupili herci a štáb a točilo se. Na place měl každý, kdo něco znamenal, krásnou asistentku, jen já měla ušmudlanej plášť a mohla si dát tak akorát pivo s klukama od stavby. To by mi nevadilo, jen mi bylo líto, že jsme se tam nadřeli a vlastně si toho nikdo ani nevšiml.
Odjížděla jsem tentokrát pro jistotu vlakem. Později jsem se dozvěděla, že hospodský byl z vymalované hospody nadšený, a přestože měl ve smlouvě, že musí být uvedená do původního stavu, nechal si tam ty moje malůvky.
pokračování příště
předchozí článek zde: https://zuzanazajicova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=689282
