Nekončící proud uprchlíků rozděluje Evropu. Není to vzdálený problém, který vyřeší někdo nahoře.Týká se nás všech. Nikdo mu neunikne.
„Mami, mám trochu strach. My nastoupili do školního busu, kterej stavěl trochu jinde než normálně. Ale pak se tam najednou ukázal druhý náš autobus a jede za náma. To je divný, ne?“
Pondělí ráno je hodně nepříjemná doba, většinou se pohybuju více méně mechanicky, než se úplně vzbudím, ale tohle mě probralo bleskově.
„Dva autobusy? A ten váš jede jako obyčejně?“
„No, jede trochu jinak.“
„Jak jinak? Kam jedete?“
Jsem vyděšená. Je pondělí šestnáctého. Celý víkend jsme sledovali v televizi neustále opakované záběry děsného pátku třináctého v Paříži.
Vůbec nevím, co mám dělat. Volat manželovi, do školy? Co když je to jenom organizační problém, budu zase za hysterku.
Ale co když ne? Co mám, proboha, dělat?
Znovu vyťukávám číslo. Už by měli být ve škole: „Už tam jste?“
„No nejsme, jede to nějak jinak, budem všichni pozdě…“
Jestli jen to! Co je to za binec? Zuby nehty se držím verze zmatku v dopravě.
„Jo, mami, už vidím školu, už jsme na dvoře, dobrý, tak zatím pa!“
Tak pa. Ztěžka dopadám na židli. Představa ozbrojeného zakuklence ve školním autobusu se pomalu rozplývá. Strach a pochybnosti zůstávají.
Jisté obavy máme asi všichni. Záběry v televizi nevěští nic dobrého. Zničená města a vesnice v Sýrii, mrtví na ulicích, plačící rodiny. Přeplněné uprchlické tábory v Turecku a Jordánsku. Masy lidí na pochodu. Teď už se brodí bahnem a míří k nám. Tlačí se před zátarasy na hranicích a snaží se stůj co stůj dostat do bohatého severu. Nezastaví je ani moře, ani nastávající zima, ani to, že je tady čeká další přeplněný tábor.
A z druhé strany jiný přenos. Jiné zoufalé rodiny, které právě o někoho tak drasticky přišly. Paříž a Brusel, města jindy tak bezstarostná a kypící životem, města plná dobře oblečených lidí, města, kde se tak skvěle jí a nakupuje, jsou zrovna v době trhů vylidněná. Ulicemi se, sedmdesát let po válce, pomalu procházejí policejní a vojenské hlídky.
Jak vyřešit tenhle rébus? Být slitovní v souladu s našimi křesťanskými tradicemi, z nichž čerpá celá naše evropská kultura, ať jsme věřící či ateisté anebo všem uprchlíkům přibouchnout dveře před nosem, protože přijmout je zkrátka příliš nebezpečné?
Evropané jsou rozděleni na dva nesmiřitelné tábory. Rozhodně odmítat, volají jedni. Není to náš boj, nejsou to naši lidé. Je jich moc, nikdy se neasimilují. Vyznavači islámu jsou Evropě cizí a nebezpeční, podle nich jsme nevěřící, které je potřeba vymýtit. Mají moc dětí, pohltí nás. Mají jiné zvyky, nenaučí se jazyk, nebudou chtít pracovat. Ženy jsou v jejich kultuře považovány za méněcenné. A je jisté, že mezi nimi jsou agenti islamistů.
Rozhodně musíme pomoct, tvrdí druzí. Jsou to ubozí lidé, kteří o všechno přišli. Raději prodali domy, sebrali děti a utekli před jistou smrtí. Jsou mezi nimi zajisté i lidé vzdělaní a pracovití, právě takové náš probuzený pracovní trh potřebuje. Obohatí naši kulturu. Evropa stárne, kdo bude za pár let vydělávat na důchody? Jsou to lidé jako my, mají své rodiny, chtějí žít v klidu a míru, proto uprchli. Máme společného nepřítele.
Kdo dnes, kdy je Evropa zaplavena statisíci imigranty, oba tábory rozsoudí a rozhodne, to opravdu nevím. Za to vím, kdo měl předvídat a jednat dávno předtím, než k tomuto tragickému exodu došlo. Ze svých národních prostředků si každá evropská země vydržuje armádu politiků vlastních, ale i komunitních. Volíme si své zástupce do Evropského parlamentu, vybíráme komisaře. Kromě vlád národních máme v Bruselu vládu evropskou, se šéfem a ministrem zahraničních věcí. Jsou obklopeni zástupy zástupců a asistentů a asistentů asistentů, sekretáři, tlumočníky a podržtaškami všeho druhu.
A všichni tito skvěle placení lidé s požitky, o jakých se „obyčejnému“ (tohle slovo v souvislosti s označením v podstatě daňových poplatníků opravdu miluji) ani nesní, mají za úkol vést národy Evropy v časech dobrých i zlých.
Copak v časech dobrých, to se napříč politickým spektrem vládne dobře. Až doba krize prověří kvality lídrů a tady se obávám, že naše evropské elity krutě zklamaly. Nechci být generál po bitvě, ale nezdá se mi, že by úvaha o budoucím vývoji v arabských zemích v momentě, kdy se místní totalitní režimy hroutily jeden za druhým, byla tak složitá.
Již před vypuknutím Arabského jara se Evropa, zejména Itálie, potýkala s přívalem imigrantů. Po pádu lybijského Kaddafiho, tuniského Ben Aliho a dalších se dalo předpokládat, že nastane chaos. Nejsou síly, které by je byly schopny nahradit. Zmínění pánové vládli ve svých zemích tvrdou rukou a s opozicí se zpravidla vypořádali velmi rychle a efektivně. Často jim k tomu dobře posloužily zbraně, které jsme jim my, civilizovaní Evropané a Američané tak ochotně po dlouhá léta poskytovali.
Tisíce lidí prchají před násilím, před bombami, které jim na hlavu shazuje vlastní prezident. Prchají před chudobou, bezútěšným životem, životem bez budoucnosti. Mnoho jich nedojde, staří a děti mají nejmenší šance. Na jejich cestě se musí dít hrozné věci.
A v Bruselu dřepí rozumbradi a dumají co s tím. Prohlášení stíhá prohlášení, summituje se do aleluja. Mě však doslova zděsil rozhovor s novinářkou Petrou Procházkovou. Uprchlíci jsou ponecháni na hranicích osudu napospas a tím pádem i všem mafiím a kriminálním živlům, které si vždycky z lidských tragédií dokážou udělat skvělý byznys. Všem evropským autoritám přímo pod nosem.
Takže tu v Evropě máme tisíce frustrovaných, zbídačelých lidí, namačkaných v táborech. Všichni chtějí žít v Německu nebo ve Skandinávii. Anebo teda někde tady. Mnozí z nich však o životě u nás nemají reálnou představu. Nemám tušení, jestli jsou si vědomi, jak strašně moc lidí je třeba u nás v Čechách nechce. Jak se jich bojíme. A že s největší pravděpodobností zůstanou vždycky tak trochu podezřelí cizinci.
Je mi jich strašně líto. Taky bych nechtěla žít v Afghánistánu, v Iráku nebo v Sýrii a už vůbec ne jako žena. Srdce mi krvácí, když vidím ty malé ubrečené děti někde v polích mezi Srbskem a Maďarskem. Jak musí být všichni zmateni a ztraceni, čím vším museli projít a co je všechno ještě čeká.
Strašně bych jim všem chtěla pomoci. Tak velí srdce. Rozum je však opatrnější.
V pátek jsem viděla v televizi čerstvého ministerského předsedu Kanady. Vítal uprchlíky ze Sýrie a sliboval rychlé začlenění do společnosti.
Snad má pravdu. Troufám si říci, že Kanadu znám dost dobře – moji dva synové tam žijí již přes deset let. Starší se tam seznámil s krasavicí původem z Gabonu, letos měli svatbu u nás na Karlštejně a už nás obdařili prvním vnoučkem, malým Čechogaboncem (Gaboncočechem?, nevím, možná je první chlapeček tohoto původu).
Mohu říci, že v Kanadě je jediná skutečně multikulturní společnost, jakou znám. Nikde jinde jsem neviděla žít lidi společně, nikoli jen vedle sebe. Francie, Německo, Holandsko, Itálie, Británie, Spojené státy, všude tvoří komunity přistěhovalců poměrně uzavřená společenství s vlastními zvyky a dokonce i zákony.
V Kanadě žije spousta smíšených párů, na ulicích člověk potkává děti a mladé lidi nejrůznějších odstínů pleti a tvarů očí. Velikého faux pas jsem se kdysi dopustila, když jsem se jednoho ze spolužáků svého syna zeptala, odkud je. „Jsem Kanaďan,“ zněla odpověď. „Ano, ale odkud?“ nechápala jsem, jeho vizáž připomínala spíš Indiána z Peru. „Jsem Kanaďan“, opakoval, tentokrát už nevrle.
Doma mě syn napomenul. „Mami, on je opravdu Kanaďan. Buďto se tu už narodil, anebo sem přišel jako malý, ale dneska je to Kanaďan se vším všudy. Už se takhle nikoho neptej, není to vhodné!“
Je pravda, že v Kanadě si člověk v tomto směru opravdu musí dávat pozor na to, co vhodné je a co není. Například výroky našeho pana prezidenta na adresu imigrantů by tam byly neakceptovatelné všechny.
Takže takový Eden, kde všichni žijí svorně vedle sebe, akceptují se a uznávají? Nevím. Snad. Jednou jsme šli po hlavní ulici a narazili jsme na afghánský obchod s potravinami. Synové hned vešli dovnitř s tím, že tam mají vynikající chléb. Zatímco se kluci domlouvali s majitelem u pokladny, my s dcerou jsme se probíraly nepřebernými druhy koření, luštěnin a spousty dalších úžasných věcí. Něco jsme přinesly k pokladně a já jsem se chtěla zeptat na využití. Muž mi neodpověděl. Aha, asi jsem něco řekla blbě, pomyslela jsem si a požádala dceru, aby se tedy zeptala ona.
I její otázka zůstala bez odpovědi. Chyba totiž nebyla v naší francouzštině, ale v pohlaví. Ten chlápek se nedíval na nás, ale skrz nás, jako kdybychom tam nebyly. Hrozně pomalu mi docházelo, že s námi mluvit rozhodně nebude, protože Afghánci to tak se ženami prostě mají.
Něco takového jsem zažila poprvé a strašně mě to naštvalo. Dodnes lituju, že jsem mu ten chleba nehodila na hlavu. (I když by se na mě kluci asi zlobili, byl fakt vynikající).
Opravdu bych všem těm zmrzlým, hladovým lidem na útěku chtěla pomoci. Zahřát je i jejich děti, nakrmit je, poskytnout bezpečný domov.
Jenže zároveň chci žít pořád ve své zemi jako dosud, jako rovnocenný člověk, kterému se odpovídá, když se na něco ptá. Chci, aby moje dcera a třeba někdy i vnučka mohly studovat a žít bez problémů a omezení jako moji synové. Nechci, aby náš život omezovalo náboženství, jakékoliv.
Nevím, neumím posoudit míru rizika vstřícného postoje vůči žadatelům o azyl. Zároveň si neumím představit, že nepomůžeme nikomu. Bohužel už vůbec nevím, kdo na tyhle otázky odpoví.
Za pár dní jedu navštívit rodinu svého syna do Montrealu. Budu tam dost dlouho a budu mít dost příležitostí na to, abych se rozhlídla a prozkoumala, jak to tam v té Kanadě multikulturně vedou.
A rozhodně si zase půjdu koupit chleba do toho afghánského obchodu….
