Měli jsme se rozhodnout už tenkrát

Komunistická strana Čech a Moravy se navzdory tristním volebním výsledkům opět dostává do popředí, soudruzi vyčenichali příležitost a už se jí asi nadlouho nepustí. Pán Bůh s námi a zlý pryč!.

Po sametové revoluci si mnozí z nás, a já mezi nimi, mysleli, že tohle všechno je pro náš národ báječná šance, jak najít třetí cestu, tu optimální. Jak se, poučeni slepou uličkou dějin - socialismem, vyhnout všem chybám a nedostatkům kapitalismu. Byli jsme velice, velice naivní, nepovedlo se a povést se zřejmě z mnoha důvodů ani nikdy nemohlo.

Tehdy velmi brzy po převratu vyvstala jedna důležitá otázka, a to zda zrušit Komunistickou stranu Československa, či nikoli. Nu, nakonec to naše milá, druhdy státotvorná strana přežila, otřepala se a docela pružně se přizpůsobila změněným podmínkám. Malinko pozměnila název  a aniž by ji k tomu společenské klima nějak výrazněji nutilo, bez nějaké silnější sebereflexe, omluvy, ideologické obrody se celkem bez problému vnořila do obnoveného demokratického politického života země.

A nevedla si špatně, dlužno poznamenat. Dlouhé roky využívala luxusního postavení strany demokraticky zvolené do obou komor parlamentu, s níž ostatní odmítali jakoukoli spolupráci. Využívala všechny výhody a prebendy spojené s výkonem poslaneckých mandátů bez jakékoliv odpovědnosti a své voliče uspokojovala kritikou prakticky čehokoli, čeho se vlády v průběhu času "dopouštěly".

Při posledních volbách však došlo ke změně. Volební výsledek byl mizerný, strana propadala panice, mnozí zasloužilí soudruzi se na kýžená parlamentní křesla neprobojovali a židle pod soudruhem  předsedou se povážlivě zakývala. Avšak dějiny s námi někdy laškují a tak se i tentokrát ušklíbly a pootočily tak zlomyslně, že se najednou tato strana balancující nad propadlištěm ocitla v centru zájmu nejsilnějších hráčů.

A využívá toho, jak se patří.  Pan Filip, pan Kováčik, pan Skála neopomenou jedinou příležitost poučit národ o svých nezadatelných právech, o demokracii, o rovnosti všech politických subjektů, o službě lidu, a o tom, jak to tu jde všechno šíf. A přitom v tichosti se pan Filip dobere k postu místopředsedy poslanecké sněmovny, avšak velice nedemokraticky, neboť těch jejich sedm procent a fous je k takto vysoké funkci opravňuje pramálo.

Rovněž tak jejich kádrování (zase se to všechno vrací) ministrů - s kým souhlasí a kdo se jim nelíbí.  Rudým hochům narostla křídla, s plnou pusou zájmů lidu úplně přehlédli, že drží basu ve sboru jednoho z nejbohatších magnátů. No možná z toho něco nakonec přece jen něco kápne, nějaký ten obroček z dozorčí rady čehosi polostátního se vždycky hodí, zejména když stranická kasa asi zrovna nepřetéká. To ty internacionální ideje na chvíli počkají, z toho se dneska už nestřílí.

Jakoupak Česká republika o sobě dnes poskytuje světu zprávu? Jeden z čelných představitelů státu je komunista a bývalý člen STB, jsme členským státem Evropské unie, prostředky čerpáme, co nám naše chabé administrativní síly stačí, avšak evropské problémy nás nezajímají?  

Měli bychom se už konečně rozhodnout, kam vlastně patříme. Jistě, z Evropské unie se už dávno stal těžko ovladatelný moloch, navíc řízený člověkem, který se těžko udrží na nohách. Zřejmě viróza, pardon, u tohoto pána to prý byl houser. Ale co je lepší, snažit se ovlivňovat to, co bychom jakž takž mohli anebo se znovu uvrhnout do poroby?

Měli jsme se rozhodnout už tenkrát. Měli jsme je zakázat.