Gabon 14 - Rodinné zvyky

Někdy se prostě můžete snažit, jak chcete, ale stejně uděláte nějaký trapas nebo chybu. Ještě štěstí, že v rodině se to tak nebere.

Dnes je před námi poslední den v Oyemu. Během naší návštěvy u Pygmejů se Valentine a Nadje podařilo objednat u místní společnosti mikrobus (ach jo, definitivně žádné letadlo) i s řidičem. Prý je daleko solidnější než ta v Liberville. Tož uvidíme.

Dopoledne se potulujeme po městě. Musíme nakoupit zásoby jídla a vody na cestu a já se snažím na trhu objevit nějaké dárky pro rodinu. Je to trochu těžké, chtěla bych šaty pro dceru, jenže kdo se má vyznat v tolika tvarech a barvách! Nakonec se zastavím pod jednou šibeničkou, na které jsou pověšeny asi šestery róby.

Hbitá prodavačka, tak čtyřicetiletá korpulentní paní, jedny šaty rychle pomocí tyče sundává, aniž by se mě na něco zeptala. Ne, tyhle ne, ukazuji na další kus, rychlostí blesku jsou přede mnou, ale ouha, paní se spletla a sáhla vedle. Napotřetí se jí podaří sundat ty pravé. Už už kývám, ale Johanna mě zadrží a ukazuje na velký, asi mastný flek na sukni.

"Jé, tak to lituji, podívejte, tady jsou špinavé, to já nechci, kdo ví, jestli by to pustilo. Je to škoda, zrovna ty se mi moc líbily."

Zklamání trhovkyně by se dalo krájet. Vztekle mi vytrhne šaty z ruky a stěžuje si okolostojícím zvědavcům: "Nechá mě tady pracovat zadarmo a nakonec si ani nic nevezme!"

Očividná nespravedlnost mě pobouří, bez rozmyslu se pouštím do sporu. Jaképak copak, šaty jsou poškozené a navíc, já chtěla od začátku právě tyhle, není moje vina, že madam byla hned tak aktivní a sundávala sama o své vůli jedny za druhými!

Matróna si dala ruce v bok, nadechla se a spustila dlouhou rozzlobenou řeč, již jsme si však nevyslechly až do konce, poněvadž Johanna mě drapla za paži a vlekla z hloubi tržiště na podle jejího soudu bezpečnější ulici. Trochu se vzpouzím, ohromně by mě totiž zajímalo, co dáma na mé bezesporu logické argumenty odpovídá, ale pak se podvoluji. Najednou si uvědomuji, jak jsem strašně unavená. Horkým Oyemem se sotva vleču, zase mám žízeň a ráda bych si někam sedla. Musíme však ještě do supermarketu pro jídlo a hlavně vodu.

Před vchodem v Gabonu všudypřítomného supermarketu  Cecado (čti Sekado) postává vychrtlý muž a žena. Jsou špinaví a otrhaní. Mají prosebně natažené dlaně. Vytahuji peněženku, když tu žena na mě panovačně zaskřehotá: "Pět tisíc!"

"No chce, abys jí dala pět tisíc!" odpoví Johanna na můj vyjevený pohled.

"Nedávej jí nic, " Valentine mě popadá za ruku a táhne mě do obchodu, čímž vyřeší mé eventuelní morální dilema. No tohle! Ženština vypadala opravdu zuboženě, ale co je moc, to je moc!

Dotáhneme nákup do hotelu, odpočíváme, horko je nesnesitelné. Uklapaná klimatizace chrlí v zatuchlém vzduchu asi milióny plísňových spor, to je jedno, hlavně že je studený. Ani dnes už pátá sprcha mě neosvěží, a  nejen mě, malátní jsme všichni.

Navečer se všichni shromáždíme na dvoře a taxíky (Alain nemá auto) jedeme všichni do domu na rozlučkovou večeři. Tentokrát vcházíme dovnitř, do velkého salónu s těžkou starodávnou pohovkou a několika velkými křesly. Na komodě u protější stěny jsou velké tácy a mísy s jídlem. Obsluhujeme se sami a je to výborné. Banány, rýže, ryby, folong  a mísa kuřecích stehýnek. (Zaháním myšlenky na Lojzu).   

S námi jsou v místnosti zřejmě nejvýznamnější členové domácnosti, ostatní budou asi jíst později. Na chvíli vidíme i maminku Valentine Francoise. Je to malá seschlá stařenka, skoro nevidí a pohybuje se pouze s pomocí ostatních. Tiskne mi ruku a dívá se na mě světloulince modrýma, vyhaslýma očima. Něco mi říká, ale nerozumím tomu. Je to velmi dojemné, Johanna vedle mě tiše pláče, neví, jestli babičku ještě uvidí.

Francoise měla dost těžký život, ale tady asi obvyklý. Jako velice mladé děvče ji rodina provdala za mnohem staršího muže, manžela její zemřelé sestry. Dali mu ji jako náhradu. Bydleli v městečku Nkwalessis, nedaleko Oyemu. Rodina vedla obvyklý život na gabonském venkově. Všichni museli tvrdě pracovat na poli a v lese, aby se uživili. Jednou jsem vyjádřila obdiv Valentine, že se z tak odlehlého prostředí dostala až na univerzitu do Francie.

"Měla jsem štěstí," odvětila lakonicky, "vybraly si mě řádové sestry, odvedly mě do internátu a do školy, moje sestry takové štěstí neměly, musely se brzy vdát a vidíš, jak to dopadlo."

"A kolik ti bylo tehdy let?"

"Šest a rodinu jsem vídala jen velmi málo." A víc už se o tom nebavila.

Po jídle se snažím vést společenskou konverzaci. Povídá si se mnou pouze Joel, nejstarší dcera Valentine a šťastná choť Alaina. Je ředitelkou místní školy, je milá a chytrá. Jenom se mi zdá být trochu zasmušilá.  Alain občas něco prohodí, ale jinak pořád vejrá do mobilu. Nejraději bych ho praštila, ale to se nemá a tak ho aspoň provokuji častými dotazy. Vždycky pomalu odloží mobil a s okatě hranou zdvořilostí mi odpovídá. Lezu mu očividně na nervy, ale co mám dělat, když mě tak baví ho štvát.

Pokouším se navázat kontakt s mladším bratrem Valentine Cyrilem a nějakou mladou, moc hezkou sestřenicí a jejím novomanželem. Pěkně se na mě dívají, ale moc nekomunikují. Alespoň se snažím žertovat s Valentine, smějeme se a ženy se občas poplácají  po hlavě, což je zřejmě místní gesto spokojenosti.

Dojedli jsme, dopili, je čas se rozloučit. Celá rozjařená společnost včetně dětí nás doprovází. Zase jdeme tmou vysokou trávou, ale tentokrát si na zmiji gabonskou ani nevzpomenu. Valíme se úvozem na hlavní silnici, tam se všichni loučíme. S Cyrilem, Victorine a Philomene, všemi sestřenicemi a bratranci a poskakujícími dětmi. Podaří se nám stopnout dva taxíky, poslední stisky rukou a odjíždíme. Musíme ještě zabalit a přichystat se na cestu do Liberville.

Jsme skoro v centru, když první auto najednou uhne z hlavní a zabočí stranou na travnatý prostor. Je už tma, ale na palouk padá světlo ze dvou velkých jednoduchých dřevěných domů. Všichni vystupujeme. Johanna mi vysvětluje, že jdeme navštívit a pozdravit její stařičkou kmotru.

Jdeme po trávníku, naštěstí nijak bujném, a mezi domy míjíme jakýsi obdélník, ohraničený ozdobným plůtkem. Uvnitř je nějaký kámen či co, v té tmě moc nevidím. Na můj dotaz na podivnou zahrádku se mi dostane malinko šokující odpovědi:" To je hrob pradědečka, tady se to tak dělá. Místa na hřbitově jsou drahá a je jich málo, tak se vážení členové rodu pohřbívají u domu. Jejich duchové chrání celou rodinu."

"A to ten pradědeček tady je? Tady leží?"

"Jo, chrání rodinu přece!"

Uctivě obcházím honosnou hrobku, to by mě vážně nenapadlo. Na hřbitově mě fakt, že těla mrtvých jsou pod náhrobky, nijak nezaráží, ale tady? Jsem z toho trochu nesvá. V duchu si blahořečím, že jsem zase nebyla třeskutě vtipná, když jsem se na to ptala, to by mohl být pěkný trapas.

Valentine už vešla do většího domu a my ji následujeme. Všichni se octneme v prostorné místnosti, skoro prázdné.  Jen u protilehlé stěny jsou tři velké postele a ještě jedna u vedlejší zdi. U dveří je pár stoliček, na kterých posedávají čtyři děti. Na lůžku sedí stařena a další tři ženy. Překvapeně vstávají a jdou k nám. Stará paní se objímá s Valentine a Johannou a nám obřadně podává ruku. Vzápětí mizí ve vedlejší místnosti, asi kuchyni, protože je vidět otevřené ohniště.

Konverzaci s námi vede její dcera a vnučka. Obě jsou nezvykle vysoké a velmi hezké. Holčina je typický neohrabaný teenager, válí se po posteli, ruce v klíně a myšlenky má kdoví kde. Její ustaraná máma nám vypráví, že starší syn se má moc dobře, žije v Paříži a je právník. Rozhlížím se po chudém domě, tak právník v Paříži? Máma však pokračuje. S dcerou mají velké plány, rádi by, aby po maturitě šla studovat buď do Francie nebo do Kanady. Budiž jim přáno, ale cesta to bude asi trnitá.

Mezitím se k nám vrací stará paní. Převlékla se do slavnostních šatů, na hlavě má turban ze stejného šátku. Obřadně ke mně přistupuje, nevím, co si mám počít, tak raději vstávám. Všichni se na nás zvědavě dívají. Paní se mile usmívá a něco mi podává. Jsou to peníze, deset tisíc franků. Koukám jako puk a zase vůbec, vůbec nevím, co si počít. V hlavě mi víří jediné:" Proč mi dává ty peníze? Nemůžu je přece přijmout!" Zmateně těkám očima po chudém příbytku a v tom překvapení úplně zapomínám, že mi vlastně Valentine ještě v Port Gentil vyprávěla o jednom zvláštním gabonském zvyku. Když totiž přijde někam návštěva, domácí nenabízí hned kávu nebo jiné pití, ale příchozím prostě dají peníze, aby si pití podle svého gusta koupil sám. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

Po krátkém přetahování peníze tedy přijímám, (aniž bych si na ten zvyk vzpomněla!), děti se mým rozpakům srdečně smějí, dospělí se usmívají. Vůbec netuším, jestli se náhodou nedopouštím nějakého trapného faux pas a ani nevím, jak mě to najednou napadlo, ale začnu se bouchat podle gabonského zvyku po hlavě. Má to přece vyjadřovat radost a spokojenost, ne?

Tak nikoli. Děti teď už smíchy doslova řičí a plácají se do kolen, dospělí jsou decentnější, ale mají co dělat, aby ovládli cukající se koutky a zkrotili rozveselenou mládež. Pomalu se vracíme ke slušné konverzaci, ale já žmoulám bankovky a horečně přemýšlím, co dělat. Rozhodně nechci nikoho urazit, avšak peníze mě pálí v ruce, musím na něco přijít, musím taky něco dát, nemůžu jen tak přijmout peníze od chudé staré paní. Určitě nemá na rozhazování, navíc jejich holka chce na studia, to jsou obrovské výdaje, víří mi zmučenou palicí, musím něco udělat!

V panice nejvyšší mi padne pohled na zápěstí. Zdobí ho zelený jadeitový náramek, dárek od milé druhého syna. Je Kanaďanka vietnamského původu a tenhle náramek mi dala pro štěstí, prý proto ho Vietnamky nosí. Přiznám se, chvíli váhám, Ninu mám ráda a tohle je na ni milá vzpomínka, ale Nina je daleko a já jsem teď tady ve velkých ouzkých. Strhávám náramek z ruky, vlastně ještě mám náušnice k tomu, a všechno to strkám staré paní do ruky.

Je naprosto vyvedena z míry a já mám silný pocit, že zase šlapu v něčem velice nepěkném. Po kratičkém zaváhání a pohledu do mých vykulených očí sevře dárek v dlani a začne vysokým hlasem halekat. Ukazuje šperky dceři a vnučce, všem se líbí, zahalekají si spolu, uff, tak snad jsem nic nezvorala.

Ještě chvíli konverzujeme, potom se zvedáme a celá rodina nás doprovází ven. Tiskneme si ruce, děti se mi pořád trochu smějí, ale už je mi líp, i když jsem pěkně zpocená. Na pradědečka se raději ani nepodívám. Vracíme se do hotelu a po krátké večeři jdeme balit, zítra brzy ráno vyjíždíme. No, spíš vyjedeme, až přijede mikrobus, to jsem tedy zvědavá, kdy to zase bude.

Na dvoře se loučíme a odcházíme do svých pokojů. "Tak jsem to zvládla, ne?" Ujišťuji se jen tak mimochodem u Johanny.

"No, nakonec jo. Ale víš, ty peníze, to je způsob našeho pohostinství, příště za něj nemusíš nic dávat, to se nedělá, máma ti to už přece říkala. Navíc, ta rodina není tak chudá, tohle je jejich chata, jsou tu na dovolené. Jo, a to bouchání do hlavy, to sis vysvětlila špatně. Příště se raději zeptej. Není to nic rituálního, nic to neznamená. Všechny, co se takhle plácají, mají napletené vlasy a je jim jednoduše pod tou parukou hrozný horko, takže si tam tímhle způsobem vhánějí vzduch. A ty, jak známo a hlavně vidno, žádný napletený vlasy nemáš, že?"

Ach jo.

Gabon 14