Jsme rasisti?

Opravdu si myslím, že zatím nejsme. Vycházím z vlastní zkušenosti. Mám však pochybnosti, jak dlouho nám tahle tolerance vydrží...

Jsme rasisti?

Tohle léto naše rodina objevila nový svět. Po dlouhé době jsme slavili svatbu. Náš nejstarší syn si bral svoji přítelkyni a matku svého syna, našeho prvního vnuka, slečnu Johannu z Gabonu.

Svatba se slavila na Karlštejně. Zaplnili jsme celé nádvoří a posléze překrásný hodovní sál, kde se odehrál obřad.

Přišli skoro všichni naši přátelé, nikdo si nechtěl nechat ujít česko-gabonskou svatbu. Sjela se blízká i vzdálená rodina z Čech. A přijela početná delegace z Gabonu.

Když nám syn z Kanady oznámil, že si našel děvče z Gabonu, vrhla se naše rodina na mapu Afriky, abychom zjistili, kde ta země vlastně je. Musela jsem se smát, poněvadž jsem si uvědomila, že tatáž situace u nich nastala taky. Nedělám si iluze o věhlasu České republiky v rovníkové Africe…

A teď jsou tady. Zdá se mi to neuvěřitelné po všech těch peripetiích se zvacími dopisy, vízy a povoleními, formuláři a přihlašovacími lístky. Patnáct Gabonců přijelo do země, o které v podstatě vůbec nic nevěděli, na svatbu nejmladší dcery rodiny.

Čtyři dny před svatbou dorazili rodiče. Následující den jsme vyrazili vlakem do Prahy. Rodiče byli překrásní ve svých tradičních afrických oblecích. Tatínek měl volné bílé kalhoty a přes ně košili, rovněž bílou, s překrásnou výšivkou. Maminka dlouhou rovnou sukni, volnou halenu a turban, vše v nádherných afrických barvách – žlutý písek, okrová země, smetanová asi oblaka.

Přiznám se, že jsem byla trochu nejistá. Držela jsem na klíně neposedného vnuka café au lait (káva s mlékem, jak říkají Francouzi míšencům) a bedlivě sledovala reakce okolí, připravená kdykoliv zasáhnout. Byla jsem tak zaujatá, že jsem si ani nevšimla malého Péťi, který si mezitím na prsty namotal plavou kadeř naší sousedky. Okouzleně pozoroval hezkou slečnu, kterou tím naštěstí pobavil a nerozčílil.

Ostatní spolucestující nás pozorovali spíše překvapeně a zvědavě. Žádná negativní reakce. Jeden pán se začal vyptávat v dobré francouzštině tatínka na zemi původu, z čehož se rozvinula živá debata.

Dorazili jsme do centra. Rozdělili jsme se, rodiče se šli podívat do Starého města a my vyřizovat poslední nákupy. (Je zajímavé, že pokud si má dcera vymyslí červené sandálky, nikde v přeplněných obchodech není červená ani jedna bota. Vsadím se, že už následující den jsou jich tam haldy).

Po několika hodinách poctivého obíhání obchodů jsme se vydaly na náměstí Republiky, místo srazu. V letní podvečer bylo plné lidí. První jsme zahlédli syna s milou nastávající a rodiči. Sotva dorazili, z druhé strany se vyloupl další černý pár. Pořez s postavou zápasníka a vedle něj superštíhlá krasavice se záplavou tenounkých pletených copánků dlouhých až k pasu – bratranec André s manželkou. Zezadu mi na rameno poklepe Colette s Justine, původem z Konga, ale já je znám z Montrealu. Obrátím se zpátky a vtom mě obejme neznámá ztepilá černoška se zajímavými rysy – Amelie, manželka třetího bratra. Je úplně jiná než ostatní, pochází totiž z Cote d´ Ivoire, čili Pobřeží slonoviny.

Abych to zkrátila, ze všech stran náměstí se k nám postupně přidali ještě bratr Stephane, kamarád z Brazílie Samuel se svou japonskou dívkou Mariko, Nariman, spolužačka syna s bratrem, jsou z Indie a pár přátel z Kanady.

Bylo nás najednou asi šestnáct. Tak co teď? Budou chtít jíst, kam se teď vrtnem, v plné sezóně? Napadla mě spásná myšlenka – nedaleko je Imperial, Pohlreichova restaurace, tak ať se ukáže, jak se vyrovná s takovou lavinou!

A vyrovnal! Když jsme dorazili, vrchnímu číšníkovi sice na malinkou chvilku evidentně vyschlo v ústech, pak nás požádal o malé strpení a za chvíli už nás usazovali do krásného salónku ke krásně prostřenému stolu. Vypukly orgie! Svíčková, kachna, řízky, knedlíky houskové i ovocné a k tomu moravská a česká vína! Za chvíli všichni děkovali a prosili česky, volná zábava se rozproudila i mezi hosty a obsluhou. Odcházeli jsme zadlouho a nacpaní a napití k prasknutí.

Většinou v Praze zůstali týden, někteří i déle. Odjížděli nadšení. Všechno se jim líbilo. O Češích mají dojem, že to jsou nejmilejší a nejvstřícnější lidé z celé Evropy. Prahu považují za nejkrásnější město na světě, kde se navíc skvěle jí. Byli jsme pyšní.

Jenže ve mně teď hlodá červ pochybnosti. Je pravda, že celý pobyt Afričanů se obešel bez konfliktů. Zpočátku jsem se obávala nejapných poznámek, ale ničeho takového jsem svědkem nebyla. Jen jednou ve vlaku proti nám seděl vyholený svalnatý pán s vyhublou rozcuchanou slečnou a mého ročního vnuka s kudrnatými černými vlásky pozorovali s velikou nechutí, až nenávistí.  A i když je to podle mého absolutně nestranného názoru nejroztomilejší chlapeček na světě, vydrželo jim to až do Prahy.   

To bylo v srpnu.  Včera jsem sledovala další projev našeho pana prezidenta. Tak tahle země patří jenom nám. To jistě ano, jen je otázka, jak s tímto faktem naložíme. Co to vlastně znamená, patří nám?  Tak se tady zamknem na devět západů a už sem nikdy nikoho nepustíme? Nejde o to, otevřít dveře komukoliv bez kontroly a předat klíče. Jde spíš o to, jak obstojíme, jak tuhle situaci zvládne národ, jehož příslušníci v minulosti v několika emigračních vlnách sami apelovali na velkorysost a pohostinství.

V létě jsem byla velmi pyšná. Všechno dopadlo skvěle. Nikomu se nic nestalo, naši hosté odjížděli nadšení. Jezdili sami vlaky, metrem, tramvajemi. Lidé jim ochotně radili, ukazovali cestu. Zajímali se o jejich zemi. Nikdo je neokradl. Nikdo je nezmlátil. Nikdo se jim nevysmíval, neměl blbé poznámky.

Bude to tak i při jejich příští návštěvě?