Černý huby

Je u nás vážně krásně, Vždycky si to uvědomím po návratu z nějaké cesty. Jak je česká krajina pěkná a jak se tu máme dobře. A jak si to vůbec neuvědomujeme. A taky jak jsme někdy zabednění ve starých představách.

Je krásně, chodím po Černošicích a velice si libuji.  Vzpomínám na to, jak jsme se sem před sedmnácti lety přistěhovali. Silnice rozbité a jeden obchod na celou obec.

Dneska je tu obchodů víc než dost, nově máme i benzínku, vlastně jsme soběstační. Ukládám nákup do auta a přemýšlím, kam dál. V mírném větříku pohazuji hlavou, jsem čerstvě ostříhaná, na náš místní salón krásy jsem se v Kanadě už dost těšila.

Ještě půjdu k řezníkovi psům pro maso, pak do bio obchodu pro quinou a jiná zrna, stavím se v květinářství. Jaro začíná a je potřeba dokoupit kytky do zahrady. Napřed ale sjedu do Řevnic do cukrárny a koupím tam superdobré celozrnné bagety. Hned vedle je vetešnictví, tedy vetešnictví, starožitnictví a tam se podívám po novinkách. Třeba zase seženu nějaký krásný starožitný hrníček nebo skleničku anebo něco úplně jiného.

Je tak krásně. Jaro je tu. Zlatý déšť všude kolem cest, voňavý vzduch. Všichni se usmívají.

 „Jé, tak už jste z ciziny tady!“ vítá mě majitel. Klábosíme, zatím co prohlížím prastarou lampu, přijde jeho paní se synem, klábosíme dál, smějeme se. Chtějí znát moje zážitky z Kanady a všechno o synově rodině, hlavně o vnukovi.

„Chtěla bych, aby byli tady, aby se sem přistěhovali a žili tady.“

Úplně jsem je vyděsila. „Jéžiš, to jim nedělejte! Co by tady dělali? Tady to stojí za houby!“

Jedu zpátky a v hlavě se mi to honí. Jedu kolem pastviny s koňmi. Tak nevím. V Montrealu se mi líbilo, ale tady se mi líbí víc. Všechno je tak blízko, v každé vsi něco, kostelíček, krásný hřbitov, park, zámek, prostě něco pěkného.

Za houby? Nevím, něco asi ano, ale kde se žije dokonale? Ty věčné české představy o skvělém životě jinde! Ta samozřejmost, s jakou se tu bere dostupnost zdravotnictví, relativní bezpečnost, mírné podnebí…

Ano, většina našich politiků nás štve (tedy aspoň mě), ovšem kde můžou být se svými politiky spokojeni?  Krize elit je všeobecná. Jenže kde brát a nekrást, že?

Dojíždím do Černošic. Tak teď si konečně udělám radost v květinářství. Chodím tam ráda. Jsou šikovní, mají hezké věci.

Vystupuju z auta a všímám si, že už asi proběhl jarní úklid silnic a chodníků. Všude čisto, na náměstíčku nová kavárna, už je tam dost lidí. To je dobře, aspoň se udrží, bude kam chodit.

V květinářství s majitelem mluvíme o dětech, vnucích, o životě. Má syna taky v cizině. Zůstane tam?

„Ale jo, co by tady dělal, tady nám to Angela zaneřádí, všude tady bude samá černá huba!“

Urychleně platím a odcházím. Nechápe, proč se tak najednou loučím. V ruce svírám krásné kytky, ale cítím se jak zpráskaný pes. Tak černý huby. No, pěkně. A až přijede na návštěvu moje snacha s mým vnukem a půjdeme třeba kolem tohoto úhledného obchůdku do nové kavárny na kafíčko, bude to černá huba anebo vážená zákaznice? A je ten malej kluk taky černá huba nebo už ne, když je míšenec?

Anebo je černá huba jenom ten, kdo potřebuje naši pomoc?  A co Vietnamci, jsou ještě pořád žlutý huby anebo se již stali vážení spoluobčané, jejichž děti úspěšně studují na vysokých školách a do Vietnamu jezdí za prarodiči maximálně na dovolenou?          

A jak to asi bude s Číňany, kteří sem s těmi úžasnými investicemi zajisté taktéž dorazí? Žlutý huby anebo byznysmeni, s nimiž je víc než záhodno být velice, velice zadobře i za cenu bolavých hřbetů?

Je tu vážně krásně a máme se dobře. Lidi jsou sice dost ubrblaní, ale šikovní a v jádru dobří. Nemyslím, že Češi jsou rasisti. Jsem dokonce přesvědčená, že kdybych sem s naší Johannou  šla náhodou koupit kytky, představila bych ji a pán by byl milý a mohl by se přetrhnout, protože ona je vážně moc pěkná a milá a ta černá huba by nikomu nepřišla ani na mysl.

Tak si jen myslím, že spíš my máme problém s našimi bílými hubami, někdy si do nich totiž moc nevidíme.