Bába jede do Kanady/ Imigrace? Všude problém.

Kanada je mírumilovná, klidná, přátelská země. Otevřená. Žije tu vedle sebe množství různých národností. Bez problémů? Nikoliv. Ale v jejich řešení, řekla bych, jsou přece jen trochu dál než my.... 

V Montrealu jezdím ráda veřejnou dopravou. Jednak jsou tu lidi velice slušní a ochotní, uvolní místo a pomůžou starším, těhotným, lazarům, no prostě všem nějak znevýhodněným. Kdysi jsem byla velmi pyšná, že u nás je to taky tak, jenže kdeže loňské sněhy jsou….

A jednak je to tu neskutečně národnostně bohaté. Hrozně mě baví pozorovat lidi. Když jedu do centra z rezidenčního zapadákova, kde bydlí syn, projíždím sídlištěm, obývaným většinou Araby a černochy. Podle vizáže a stylu oblékání pocházejí zřejmě z nejrůznějších zemí a jsou různě nábožensky zaměření.

Nejvíce se odlišují muslimky. Ani ne tak muslimové, ti šátky nosit nemusí, ale jejich ženy ano. S těmi šátky je to dost zajímavé. Mladým holkám docela sluší, musím říci. Většinou jsou to majitelky mandlových očí, silně namalovaných. V šátcích se podle protáhlého tvaru asi skrývá bohatý ohon nebo drdol, nebo možná nějaká miska. Nevím, ale každopádně to vytváří dojem ušlechtilé lebky s přemírou vlasů.

Ovšem ženy mého věku, to je katastrofa. Nejsem znalec islámu, ale ctihodná matrona se zřejmě musí vyznačovat absolutním nezájmem o jakékoliv zkrášlovací prostředky a péči o tělo. Takže z mladé krasavice se postupem času stává beztvará hrouda, nyní navlečená do dlouhého neforemného kabátu a s povinným šátkem, navíc pevně omotaným kolem krku. Absence jakékoli dekorativní kosmetiky a pohyb asi jenom kolem plotny má za důsledek těstovité, naprosto bezvýrazné, nezajímavé obličeje. Tolik lze vidět.

To černošky jsou jiná káva! Evidentně neomezované islámem oblékají se podle svého gusta. Což je mix jejich původní kultury s vlivy naší módy. Navíc mají k oblečení často ryze praktický přístup, takže někdy na jejich až fantaskních kreacích můžu oči nechat.

Nejvíc ze všeho se mi líbí, jak dokážou využít nejrůznější pokrývky hlavy. Pokud nosí čepice, pak naražené záviděníhodným stylem. Já bych vypadala děsně, ony mají ale prazvláštní kouzlo, pramenící z jejich přirozené jistoty, prostě to neřeší. Nejkrásnější jsou však barevné velké šátky, omotané kolem hlavy a upevněné originálním uzlem. I starší ročníky vypadají skvěle. Moje snacha nosí podobné a je nádherná. Chci, aby mě to taky naučila, o výsledku mám však pochybnosti.

Občas se v téhle čtvrti v tomto pelmelu vyskytnou Asiati. Zatím nedokážu určit podle vzhledu, z jaké země asi jsou. Jedno však mají společné. Vykazují jakousi lhostejnost vůči okolí. Prostě si ostatních všímají málo nebo vůbec. Jestli se někdy stane, že mi někdo nepomůže s kočárkem v metru, bude to nejspíš Asiat. A snad ani ne protože by nechtěl, ale jenom proto, že mě přehlédnul.

Během mých docela četných návštěv se mi nikdy nestalo, že bych byla svědkem sebemenšího konfliktu, způsobeného rasovou nesnášenlivostí.  Z toho a z počtu smíšených párů jsem usoudila, že Kanada je země prosta předsudků, země mírumilovného soužití všech národností, co jich tu jen je. A že bychom tady mohli my, obyvatelé země, kde s imigranty zatím moc zkušeností nemáme, čerpat jisté poučení o soužití.  Vzhledem k vývoji v Evropě jsem přesvědčená, že nás tato problematika dříve či později také zasáhne.

 O to větší bylo moje překvapení, když jsem si přečetla zprávu o vypálení mešity v Peterborough u Toronta v listopadu minulého roku. Zde čin ojedinělý. Pachatel nebyl dosud vypátrán. Reakce na příliv imigrantů? To se neví.

Ale je tu další příběh z doby nedávné. Jedná se o mladou ženu z Pákistánu, která žádala v Kanadě o azyl. Ten jí byl po pěti letech také udělen, což považuji za jednání velmi korektní.

Jenže tato mladá dáma trvala na tom, že se ke slavnostnímu obřadu udělení občanství dostaví v nikábu. Čili že z ní budou vidět pouze oči. Administrativa premiéra Harpera žádost odmítla, dokonce se z toho stalo předvolební téma. Jenže mladá dáma z Pákistánu neváhala a nakonec podala odvolání až k Ústavnímu soudu. A ten, světe div se, jí vyhověl (tedy já nevím, jestli se divil celý svět, ale spousta Kanaďanů prý ano. Já taky).

Proč opustila svoji zemi a rozhodla se pro Kanadu, naprosto chápu. Bezpečná, civilizovaná, bohatá země, kde všichni, ženy i muži, mají stejná práva. Co chápu méně je, proč nerespektuje místní zvyklosti.

Jenže v tom je právě jádro pudla. Jsou to zvyklosti, není to zákon. Takže když se Harperův ministr pro imigraci vyjádřil k případu v tom smyslu, že přijetí občanství a přísaha královně je „velmi veřejný moment veřejné deklarace loajality ke spoluobčanům a zemi a měl by být proveden otevřeně, hrdě a veřejně s nezakrytou tváří,“ já bych to podepsala z fleku, ovšem milá Pákistánka se dočkala zastání nejen u zmíněného soudu, ale i u mnohých novinářů.

Navíc se panu ministrovi stal nemilý malér. Na veřejnost prosákla interní komunikace mezi ním a jeho spolupracovníky (nejen v Čechách se všechno vyžvaní), kteří ho upozorňovali, že si zahrává se zákonem a případný střet zřejmě prohraje. Což se taky nakonec stalo.

Tak jak to nakonec je a bude? Je mi opravdu jedno, kdo co na hlavě má anebo nemá a jestli to tam má z důvodů estetických či náboženských. Co mi vadí víc je, když z administrativní síly na univerzitě zde v Kanadě jsou vidět jen oči, dokonce i ruce vězí v rukavicích. Připadá mi, že i když na normy oblečení u nás (tím myslím euroamerickou společnost) neexistují zákony, zaplaťpánbu, je to jaksi proti duchu našich zvyklostí a tradic. Mám takový zvyk, dívat se lidem při komunikaci do očí a je-li model burky doplněn ještě síťkou, pokouší se o mě migréna.,

Rovněž si neumím představit, že například mé děti a vnuky by na jakémkoli stupni školy vyučoval kdosi schovaný za nějakým kusem látky. Jsme zvyklí na komunikaci těla, mimiku, pohyb očí, úst. Navíc já mám vždycky dojem jakéhosi odmítání, schovávání se, dotyčná se mnou asi nechce vůbec nic mít, straní se mě. Taky přiznávám, že zejména nikáb mám spojený s útiskem a diskriminací žen, i když tohle vůbec není případ této mladé Pákistánky. Ta se naopak listu Independent svěřila s tím, že pro nikáb se rozhodla už jako velmi mladá, ač pochází z liberálních vrstev.  Její otec je profesor psychologie a závoj jí rozmlouval.

Tak jsem si sesumírovala, co se mi nelíbí. Teď k tomu, co se mi naopak líbí. Líbí se mi, že žiji ve svobodné zemi, kde můžu nosit, co a jak chci, maximálně se ztrapním. Taky můžu věřit třeba ve vesmírného trpaslíka a postavit mu doma na zahradě svatyni.

Jenomže má to platit v mé zemi jenom pro mě a ostatní občany anebo naši svobodu poskytneme i těm ostatním, kteří k nám z nějakých důvodů přijdou?(A že přijdou, je jasné.) Mají ideály rovnosti, svobody vyznání platit jen pro nás anebo pro všechny? A jak bychom praktikovali segregaci zákonů? Tak katolíci, evangelíci, protestanti všeho druhu, pravoslavní, židé ano, jehovisti už třeba ne a muslimové už vůbec? No ale kde je potom ta naše úžasná svoboda a demokracie a vůbec všechny hodnoty, které tak rádi vyvážíme?

Můžeme následovat případ Francie a burky a nikáby prostě zakázat. V tom případě i křížky a jarmulky. Námitka, že jsme přece u nás, před soudem neobstojí. Máme svobodu vyznání. Když jeden, tak všichni. To pak dojde i na vánoční stromky na náměstích (taky je už leckde v evropských městech zrušili), na anděly a čerty a Mikuláše, na Tři krále a co já vím, na co všechno.

Jak z téhle šlamastiky ven, vážně nevím. Co však vím je, že dřív nebo později problémy s imigrací řešit prostě budeme muset. Žádná hysterie a osočování tady ničemu nepomohou.

Tak snad jeden skromný návrh pro začátek. Že by se třeba náš pan prezident začal chovat odpovědně, slušně a prozíravě. Že by hledal spíš konsensus a neponoukal rozbroje. A že by se nestýkal s lidmi, kteří mluví o masokostní moučce. Mám jakousi naivní představu, že to je morální úkol hlavy státu.

Taky vláda by mohla pro změnu zanechat stranických a mezistranických piklů, opozice přestat kňučet nad každým rozhodnutím Bruselu a všichni dohromady by se měli snažit přijít s nějakým rozumným řešením. Totiž jak pomoci těm potřebným a ochránit vlastní občany před nebezpečím. Je to moje další naivní představa, tentokrát o roli námi placených správců země.

 Stačí se rozhlédnout kolem a každému soudnému člověku musí být jasné, že tohle nás nemine, ať chceme nebo nechceme.