Osoby se sluchovým postižením mají často při návštěvě lékařů problém s komunikací. Ti, kdo komunikují v českém jazyce jsou odkázáni pouze na to, co jim je napsáno.
Komunikace osob s postižením sluchu je na celou knihu (kterou mj. napsala Mgr. Věra Strnadová) a komunikující ve znakovém jazyce, přes tlumočníka mívají zase asi problém s tím, že tlumočník ani oni neznají znaky pro odborné výrazy (třeba „neurofibromatóza“).
Spousta mých přátel a známých se někdy (často opakovaně) zmínila o tom, že byli v ordinaci odkázáni pouze na odezírání, které je velmi nespolehlivé. Odezírat se také dá pouze za určitých podmínek a ty odborné výrazy se rovněž odezírat nedají (odezírání není čtení ze rtů). Osoba čerstvě ohluchlá odezře mnohdy pouze jednoduché věty typu: „Máš hlad?“
Také jsem jedním z těch, kteří komunikují v češtině, a navíc odezírat moc neumím. Nikdy jsem však v ordinaci neměl s „ochotou psát“ problém. Myslím, že je to hlavně díky tomu, že když vejdu do ordinace, hned ve dveřích hlásím: „Nic neslyším, odezírat neumím, musí se mi psát“ a neodezřu ani „dobrý den“ (i když zrovna tohle odezřu). Vždy mi bylo a je psáno. Pokud ne, tvrdošíjně kroutím hlavou, že nevím, co se říká.
Pokud se podle mého názoru odezře: Dobrý den, posaďte se, co Vás trápí" atd. zkrátka takové ty běžné věty (které také někdy odezřu) a po dejme tomu minutě najednou řekne odezírající: „nerozumím,“ protože se schopnost odezřít sníží, může si druhá strana myslet, že odezírající neví, co je to třeba kyčel o kterém mluví. Trochu lepší je říct: „Nevím, co říkáte, protože neslyším,“ ale to je pak pro druhou stranu jaksi nepochopitelné, když do té doby odezírající osoba „věděla“. Osvědčilo se mi tedy „nevědět nic“, hned od začátku.
S touto mojí „fintou“ jsem několik let po ztrátě sluchu vstupoval do ordinace v klinice GENNET k MUDr. Věře Krutílkové a paní doktorka mi okamžitě začala psát na papír. Měla však na stole monitor, tak jsem jí řekl, že pokud se jí píše lépe na klávesnici, stačí spustit cokoli na psaní a monitor na mě natočit (ono je to lepší i na čtení).
Paní doktorka mě vybídla, abych si dal židli vedle ní (a nemuselo se tak točit monitorem), spustila Word, nastavila velikost písmen, abych je ze dvou metrů přečetl a během návštěvy mi napsala snad 8 stran textu.
Bylo to opravdu „profi“. V ordinacích, kde mají lékaři monitor mi je na něm po „navedení“ také psáno. Avšak jaksi „z nutnosti“, či jak to napsat. Většinou třeba do okénka na poznámky, v nějakém databázovém programu (to mi vůbec nevadí, když to přečtu) a „stručně, pouze k věci. MUDr. Věra Krutílková mi však psala i to, co přímo nesouviselo s vyšetřením, ale bavili jsme se o komunikaci v ordinacích, odepisovala mi snad na každou větu. Zkrátka připadal jsem si jako v dobách, kdy jsem slyšel. Škoda, že ve všech ordinacích nejsou MUDr. Věry Krutílkové. Nejen, že je GENNET moderní klinika, ale moc se mi líbila i "moderní komunikace“.
-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Autor: Ladislav Kratochvíl
Kráťa ohluchl ve svých 40 letech v roce 2003. Kromě psaní se věnuje vlastnímu webu (www.kochlear.cz), počítačovému poradenství a problematice ztráty sluchu ve středním věku a později. Zabývá se nejen touto tematikou a souvisejícími přednáškami, ale také možnostmi přepisu mluveného slova do textu v reálném čase.
-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
