Umět jít proti času

Neslyšící si musí přestat myslet, že jsou cizinci ve vlastní zemi; říká Ivo Herzan. Jako neslyšící se narodil slyšícím rodičům, žili v Sokolově, profesí technik, dálkově studoval VUT v Brně, se  slyšící manželkou Hedvikou vychovali dvě slyšící dcery Alenu a Ivanu, radost jim dělá pět slyšících vnoučat Markéta, Kuba a Filip od dcery Ivy a Kateřina s Jiřím od dcery Aleny. V mládí miloval parašutismus, plachtění, přidalo se cestování, nyní včelařství a všechny práce spojené s chalupařením.

V životě to chodí tak, že když už si člověk myslí, že ho nic nepřekvapí, tak to přijde. Někdy to jsou jen maličkosti, drobné věci, v nichž se ale čas ukládá. Jindy zase drobné nečekané okamžiky a zvraty, které patří k nejkrásnějším. Pro mě to je setkání s člověkem, který mi svým povídám rozšířil vědomí o životě neslyšících. Mnozí z vás ho dobře znáte.

Ivo, při našich společných rozhovorech jste mi rozevřel svět neslyšících jako knihu poznání. Jak vy po letech své práce pro lidi s handicapem sluchu vnímáte jejich život?

Kniha poznání… to jsou vzpomínky na určité období lidského života. Je to pobídka k zamyšlení se, co člověk vykonal nebo zda by něco změnil a udělal jinak. Já vím, že každý člověk má své vlastní prožitky. My neslyšící máme jedno společné: jsme zavřeni jakoby ve skleněném válci. Odtud vše dobře vidíme, ale tlustým sklem k nám nepronikne žádný zvuk.

Pokuste se krátce za svým životem ohlédnout v čase. Jde to vůbec?

Bude to těžké… Ve čtyřech letech jsem ohluchl, začala 2. světová válka. V šesti letech se rodiče rozhlíželi po vhodné škole, ale přišel rozkaz z Německé branné moci, že jako hluchý musím nastoupit do Ústavu hluchoněmých ve Valašském Meziříčí – něco jako sběrný tábor. Všude ostnaté dráty, znakový jazyk zakázán. Za pokus o znakování trest rákoskou přes prsty, nebo zavření do samotky ve sklepě. Snaha vymýtit přirozený jazyk neslyšících. Až po čtyřech letech si mě rodiče mohli vzít a dát mě do normální školy.

Měli neslyšící v té těžké době možnost dovídat se nové věci, když se nesmělo znakovat?

Poválečné období bylo určitým rájem pro neslyšící, kteří uměli číst. Z Ameriky, Anglie, Ruska a odjinud přicházely nové filmy, které měly titulky. A tak o nové informace a kulturní zážitky nebyla pro neslyšící nouze. Rád na tuto dobu vzpomínám i dnes. Vezměte si, že v dnešní době musíme o titulkování pořadů znovu bojovat…

Nemohu nezmínit předsudky vůči neslyšícím v padesátých letech. Po sametové revoluci se objevily první posuny ve vnímání jejich života a potřeb. Jak vidíte současnost?

V 50. a 60. letech  byly u většinové slyšící společnosti velké předsudky a neznalosti o životě neslyšících. Neexistovaly žádné osvěty, jako jsou dnes, třeba projekt „Kultura neslyšících“ pro děti ZŠ a MŠ, přednášky, konference, moderní workshopy a další. Tehdejší slyšící o nás nevěděli nic. Neuměli ani křičet, když zjistili, že mají před sebou neslyšícího. A napsat něco? To byla skoro událost. Horší byla komunikace na dálkovém studiu na VUT (Vysoké učení technické) v Brně. Když jsem šel za profesorem, aby mi vysvětlil nejasnosti, koukal na mě, jako bych byl z jiné planety. Dokonce mi jeden student řekl, abych z techniky odešel, že tam nemám co dělat, když neslyším. Ostatní profesoři nebyli tak radikální, ale pesimismus a nedůvěra vůči mé hluchotě u nich byly vidět. Při jednání na úřadech nebyl cítit žádný respekt.

A po roce 1989?

Rapidní zlepšení situace nastalo po „zvonění klíčů“. Dominantní Svaz invalidů se rozpadl, a začaly vznikat jednotlivé organizace jako houby po dešti. Začaly samy pracovat a neslyšící tak získávali nové zkušenosti v jednání s úřady. Začala nová etapa pro sluchově postižené. Bohužel, chybělo kvalitní vzdělání pro neslyšící děti. Nedostatek ve vzdělání vyústil v potřebu vyzdvihnout důležitost znakového jazyka jako rodného jazyka neslyšících a nabídnout slyšící společnosti možnost naučit se mu pro lepší komunikaci. A tak v roce 1998 vznikl Zákon o znakovém jazyce, kterým se měly upravit rozdíly v učení ve školách pro neslyšící děti. Ani dnes však není tento vztah dostatečně narovnán. V každém případě to byl veliký pokrok.

Myslíte, že se udělalo vše, co se udělat mohlo?

Určitě se neudělalo všechno. O tom svědčí dnešní snahy o zrovnoprávnění výuky na školách pro neslyšící děti a mládež. Snaha dostat neslyšící studenty na stejnou úroveň jako mají jejich slyšící vrstevníci. Víte, nejdůležitější je, aby se neslyšící děti nejprve dobře naučily svůj rodný jazyk (český znakový jazyk). Potom musí dobře umět češtinu, aby se domluvily. A k tomu je třeba naučit se i další cizí jazyk, aby se domluvily i ve světě a mohly si svobodně vybrat budoucí zaměstnání. Tuto možnost dříve narození neslyšící neměli. Často i velmi nadaní studenti museli jít pracovat do továren a vyučit se „jen“ řemeslu. A to jsme se ještě nezmínili o dalším fenoménu „ohluchlá“ skupina lidí. A vzniká další řada problémů, která se neváže jen k problému v komunikaci.

Navedl jste mě na otázku: dokážeme se poprat i s problémem ohluchnutí?

Musíme! V současnosti se naštěstí u nás rozjelo porozumění pro obě tyto skupiny, jak pro neslyšící, tak i ohluchlé. Situace k lepšímu se obrací i díky stále vyspělejším technickým pomůckám. Na mysli mám řadu sluchadel pro lidi ztrácející sluch nebo se zbytky sluchu. Na mnoha místech, úřadech, soudech, v bankách, se začal využívat on-line přepis. Na trhu jsou tablety schopné přenášet český znakový jazyk. K dispozici jsou i chytré mobilní telefony. Toto vše signalizuje sílící společný zájem o domluvení se. Tady jsme přece všichni doma a neslyšící si musí přestat myslit, že jsou cizinci ve vlastní zemi.

Jaké okamžiky svého života považujete za zásadní?

Nejdůležitější pro mě bylo potkat ženu, která mi rozumí a já rozumím jí. Našel jsem životní partnerku, založili jsme rodinu a jsme si oporou doposud.

Čím si pěstujete paměť a dobrý úsudek?

Dobrou paměť mít nebo si ji udržet, co říct... Snad tréninkem jako je čtení, určitě sledovat nové věci, být otevřený všemu a všem. Podle mě jsou to i dobré geny. Zato dobrý úsudek je založen na přijímání všech nových informací, zpráv, poznatků, na vlastní intuici a zdravém selském rozumu. Někdy je ale intuice ošidná.

Je nový rok. Přidáte dobrou zprávu nebo přání?

Dobrá zpráva je, že se blýská na lepší časy v komunikaci, jak jsem řekl. Zmíním pomoc díky mobilům s diktafonem a psaním na obrazovku a možný výhled na ještě lepší technické pomůcky v komunikaci s námi neslyšícími. Jako technik vím, že konstruktéři o nás vědí. Dobrou zprávou také je, že v čele komunity stojí člověk, který z osobní zkušenosti zná těžkosti neslyšících nejlépe a ví, co potřebují. Toto je, myslím, hodně důležité pro lepší časy komunity. Vám v redakci a všem čtenářům posílám přání všeho nejlepšího v osobním životě.

Hana Marie Kunešová