To je otázka, která mě provází od doby, kdy se můj syn narodil. Když se mě někdo takový zeptá, tak mám chuť říci: „Slyší, no a co?!“ Předsudky jsou opravdu silné. A každý, když se narodí neslyšící dítě, tak zoufá nad osudem. Ale proč?
Když se mi narodil syn, tak se mě každý, ale opravdu každý, i ten, od koho jsem to nečekala, ptal, zda je slyšící. No, ano je. No a co?! Kdyby se mi narodil syn neslyšící, budu ho stejně milovat a pečovat o něj s láskou. Ano, výchova bude možná náročnější, ale pořád je to tvor, který potřebuje péči a lásku a komunikaci. A to je strašně důležité.
Když si čtu někdy příběhy matek, které zoufají nad tím, že se jim narodilo neslyšící dítko, a žehrají nad osudem, tak mi je líto ne těch matek, ale těch dětí. A mám chuť křičet, nežehrejte, nezoufejte, dejte jim lásku a jazyk. Čas opravdu letí a to zběsilým tempem. A neohlíží se zpět. Ale vy se budete moci vždy ohlédnout a říkat si, kdyby… chyby.
Asi se najde někdo, vždy se najde někdo takový, že si řekne, té se to mluví/píše. Asi na tom něco bude, sama špatně slyším, umím mluvený jazyk a umím díkybohu i český znakový jazyk. Tak se nebojím toho, že bych se svým případně neslyšícím dítkem nedomluvila. Proto píšu tento článek, abych dodala odvahu matkám, které ať už slyší nebo ne, přijměte osud, jděte cestou, naučte se jazyk a nebojte se nových věcí. Obohatí to nejen vás, ale i vaše okolí. No a hlavně buďte sama sebou.
Milena Najmanová, regionální redaktorka Centra pro dětský sluch TAMTAM, o.p.s.
Zdroj: blog milcan
