V článku se zaměříme na slovo „hluchoněmý“. V dnešní době se stále používá či píše slovo „hluchoněmý“, ač se jedná o neslyšícího. Tento výraz používají jak lékaři, tak i zdravotnický personál.
Paní Kamélie je na toto slovo citlivá a má k němu silné výhrady. Chodí k obvodní lékařce na pravidelné preventivní prohlídky a tam se s tímto "označením" setkala i u lékařů. To ji „zabolelo“. Jednou ji dopadly negativně krevní testy, a tak lékařka vyplnila pro Kamélii průvodní list na sonografii štítné žlázy s uvedením „hluchoněmá pacientka“. V tom okamžiku měla Kamélie chuť převést kartu na jinou citlivěji jednající obvodní lékařku, přepadla ji lítost a smutek. Ale ovládla se a odcházela jen se smutnou náladou. V tom okamžiku si totiž vzpomněla na lidi, kteří jí celá léta pomáhali. Bylo jí líto vlastní maminky, logopedky a všech učitelek a učitelů, kteří s ní denně usilovně cvičili a „investovali“ do ní mnoho času. Cítila, že jejich obětavá a trpělivá práce není nyní doceněna ani u vysokoškolsky vzdělaných lékařů v podobě citlivěji voleného slova než jakým je slovo „hluchoněmý“.
Neslyšící dokážou přece svým způsobem "mluvit". Stačí přece někoho štípnout do ruky, a už vykřikne bolestí „Au“. Nejsou nemluvní jako Chaplin v němé grotesce beze zvuku. Kamélie chápe lékaře, novináře a ostatní lidi, kteří označují neslyšící za hluchoněmé, když je vidí „ukazovat rukama“ nebo slyší jejich odlišnou, uměle vybudovanou řeč. Lidé si neuvědomují, že slovo „hluchoněmý“ se nerovná slovu „neslyšící“. Toto slovo se používalo naposledy ve středověku až do 16. století, kdy nastal počátek vzdělávání neslyšících a vznikaly první školy pro neslyšící děti ze šlechtických rodin. První neslyšící učitelé ovšem kladli důraz na výuku mluvení, čtení a psaní pomocí prstové abecedy. V dnešní době neexistuje minoritní společnost hluchoněmých, ale minoritní společnost neslyšících. Je složená z uživatelů znakového jazyka, bilingvistů, ohluchlých, nedoslýchavých, uživatelů s kochleárním implantátem atd. Neslyšící děti nenajdete ani v běžné škole pro děti s vadou řečí. To je dnešní skutečnost.
Někdy, když Kamélie zavře oči, se vrací do doby, kdy se jako neslyšící novorozeně poprvé podívala do světa ticha. Tehdy ještě nekřičela. Ale časem, díky podmíněnému sacímu reflexu, byla malá Kamélie schopna se vehementně a hlasitě hlásit, že má hlad jako ostatní zdravá novorozeňata. Jak na to přišla, že má hlasitě plakat? V tom pomohly její normální potřeby a zdravé hlasivky. Ani neplakala odlišným hlasem při breku, tj. nějakým uměle vybudovaným hláskem. Ale naopak vydávala stejný hlásek nemluvněte a dávala své mamince znamení jako jiná slyšící miminka o svých potřebách, a to až do počátku vývoje mluvené řeči. V té době maminka malé Kamélie ještě netušila, že Kamélie je neslyšící. To je logické. Takže malá Kamélie se nenarodila jako hluchoněmá, ale jen jako neslyšící.
Mějte proto na paměti, že slovo „hluchoněmý“ v dnešní době patří mezi hrubá slova. Toto slovo spíše připomíná návrat do starověkého Řecka a Říma, kdy neslyšící šestileté děti byly odňaty od rodičů a běžně usmrcovány.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Autor: Kamila Spěváková, předsedkyně Tichý dům neslyšících
Kamélie má od narození vrozenou sluchovou vadu a uměle vybudovanou řeč. Kromě psaní se věnuje třem organizacím - Tichý dům neslyšících, Česká unie neslyšících a Českomoravská unie neslyšících, kde se zabývá projektem "Domov pro neslyšící seniory".
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
