Neslyším a musím pochopit lékaře a sestry

Návštěvě lékaře se vyhne málokdo. Co teprve člověk s nějakým „hendikepem“. Pochopit slova lékaře bývá často problém pro každého, jsme nervózní, ve stresu, bojíme se… Jaké to je, když navíc neslyšíte?  

Ivo, neslyšíš už od dětství, jaké to je u lékaře?

Jít k doktorovi bych doporučoval se slyšícími rodinnými příslušníky. Pokud to nejde, tak s tlumočníkem, který by znal zdravotní stav klienta, a měl klientovu důvěru. Když má někdo z lidí se sluchovým postižením bolesti tak moc pozornosti k odezíraní a  k čtení nemá. A každá rada od lékaře má důležitý význam pro pochopení jak s léky zacházet a co dělat, aby se pacient uzdravil. Nepochopení rady od lékaře může být nebezpečné. Proto je podle mne slyšící rodinný příslušník nebo slyšící tlumočník do znakového jazyka velmi důležitý.

Jaké komunikační prostředky se obvykle využívají?

Něco jiného je, pokud nemocný člověk se sluchovým postižením (SP) chodí pravidelně ke svému lékaři. Lékař a SP pacient se už znají a domluvili si postup v komunikaci i bez tlumočníka. To mi potvrdili SP, se kterými jsem o tom mluvil. Osobně se se svým lékařem domlouvám pomocí PC. Lékař mi napíše zprávu, otočí na mne monitor, já si text přečtu a odpovím. V nemocnici se většinou výborně domluvím se sestřičkami pomocí odezírání. Ještě se mi nestalo, že by některá sestra na začátku komunikace použila znakový jazyk.

Podle mne je také nutné, aby SP pacient měl v nemocnici po ruce papír a tužku. Pokud selže odezírání a sestry neumí ZJ, tak se dá vždy psaním domluvit, i když text nemusí být správně česky napsané... Přiklad: Kde záchod ... nebo jenom ... záchod?

Jak se z tvého pohledu využívají pravidla komunikace se SP v praxi?

Docela choulostivá otázka. Nejlepší je dvojice lékař a rodinný slyšící příslušník nebo slyšící tlumočník ZJ. Lékař řekne co a jak. Oni to vysvětlí nemocnému a je to vyřešeno. Domluvit se pouze s využitím odezírání je velmi těžké a někdy nemožné (vousy nebo mluvení přes zuby a jindy zase tenké rty, špatné světlo...) Také osobnost lékaře, zejména jeho vstřícnost či podrážděnost v jednání hraje velkou roli. O psaní na papír tu není ani řeč, spíš zase na PC.

Sestry v nemocnici, alespoň z mé zkušenosti, zvládají komunikaci velmi dobře. Dalo by se říci, že mnohem lépe než samotni lékaři. Pokud se lékaři snaží a mají vhodné rty, a čas, a jsou oholení J tak to jde....Možná u neslyšících znakujících mohou působit i pomocí posunků a řeči těla. Jinak znakový jazyk je jako každá cizí řeč, těžká k domluvení a bezchybnému porozumění.

Jakým mýtům veřejnost věří?

Aby bylo jasno co jsou to mýty, použiji informace z knížky Mgr Věry Strnadové " Hadej co říkám aneb odezíraní je nejisté umění "

1. Mýtus - Většina neslyšících umí odezírat.

To je nejrozšířenější omyl, na který neslyšící doplácí – na úřadech a u lékaře a u jiných instituci. Všude se setkáváme se slyšícími lidmi, kteří očekávají, že každý neslyšící dokáže odezírat.

2. Mýtus - Od narození neslyšící děti se mohou učit nová slova odezíráním.
Dosud neznámá slova nelze odezírat.  Mozek je nezná.

3. Mýtus - Odezíráni je pro neslyšícího člověka úspěšný způsob jak porozumět mluvené řeči.

Laici se domnívají, že je odezírání samo o sobě dobrým prostředkem k porozumění tomu co lidé říkají. V tom směru považují odezírání málem za náhradu slyšení. Další nejrozšířenější chyba!!!
Velká část neslyšících od narození zná mluvený jazyk (češtinu) velmi málo. Jsou také výjimky, (zaleží na jejich prospěchu ve škole a také pevné vedeni v rodině v nastavení priority čist.) Normálně je pro ně snadnější ZJ. Mezi sebou se většinou dorozumívají právě pomocí ZJ.

4. Mýtus - Když vidíme, že nám odezírající nějaké slovo nerozumí, musíme mu to slovo stále opakovat.

To je také chyba v myšlení slyšících. Je lepší to slovo změnit za jiné podobné nebo celou větu upravit jinak.

5. Mýtus - Když chceme vědět zda nám odezírající rozuměl, stačí se je na to zeptat.

Další velká chyba v myšlení slyšících!!! Když se slyšící zeptá, tak skoro každý neslyšící řekne, že ano, že rozuměl. Když je vyzván, aby opakoval, tak vyjde najevo, že rozuměl naprosto něco jiného, než co bylo řečeno. Ale dotyčný si svého omylu není vědom.

Tyto mýty jsou běžné a týkají se odezírání u neslyšícího od narození (který používá více ZJ)

JE TU VŠAK I JINÁ SKUPINA NESLYŠICÍCH, KTEŘI POZBYLI SLUCH BĚHEM SVÉHO ŽIVOTA

O této skupině lidí se v současnosti příliš nemluví. Jsou to ohluchlí, kteří těžko nesou, že ztratili sluch a že mají přerušenou komunikaci se slyšícími i v rodině a v práci. Zavírají se doma, stydí se, že nerozumí. Málokdo i v rodině má trpělivost pořád psát na papír. Ohluchlí se neumí a někteří ani nechtějí organizovat a tvoři velkou mlčící většinu proti neslyšícím znakujícím.

Zatím se jen velmi málo o ohluchlých psalo. Preferují češtinu, potřebují čist a čist, aby porozuměli co kdo říká a o čem se jedná. I když ohluchlí rozumí češtině, neumí často odezírat. Odezírání je pro ohluchlé dlouhodobá záležitost než si zvyknou na ústa cizích lidí a také je to velmi nejisté umění.

Proto jsou tak důležité např. skryté titulky v televizním vysílání!

A mít možnost používat na úřadech přepis je neskutečná pomoc. Jsem velmi rád, že je možné přepis využívat i jako on-line službu. Dokonce je možné si on-line přepis předem domluvit – objednat.

Co říci závěrem? Máš nějaká nesplněná přání?

Přání mám několik od celoplošného titulkování televizních pořadů až po automatické využívání on-line přepisu u lékaře, na úřadech…. Vždyť je nás půl milionu a populace stárne! Mít možnost sledovat TV stejně tak jako letošní zimní olympiádu!! (skryté titulky) Zajít si do kina na český film s titulky! To by bylo něco!!!

Ivo děkuji za rozhovor a těším se na setkání!

Monika