Slyšící si při chůzi povídají zcela normálně. Avšak když někdo neslyší, je všechno jinak. Já se snažím nepovídat si s někým za chůze. Většinou to totiž probíhá zhruba takto:
XXX mi něco říká, já nevím co. Zastavíme se a snaží se mi to říct za pomoci prstové abecedy, nebo gestikulace, či si píše prstem na dlaň, a tak všelijak podobně. Já stále nevím, co mi chce sdělit, jelikož vůbec netuším, o čem mluví. Kontext je totiž strašně důležitý. Z toho, co mi ukazuje, si třeba myslím, že mi chce sdělit něco o díře v chodníku, po kterém jdeme, ale protože si myslím, že jsem odezřel slovo "máslových" (a opakuji, co jsem odezřel),.nedovedu z "máslových" nic vyvodit přičemž XXX stále ukazuje na chodník a opakuje "máslových". Já vrtím hlavou a krčím rameny, až tedy vytáhnu papír a tužku, aby mi to napsal. XXX mi napíše: "Stejné dlažební kostky mají v Mariánských (to bylo to máslových) Lázních." Řeknu: "Aha." Po minutě dohadování se, jdeme dál. Ale jen 100 metrů, protože pak mi začne XXX sdělovat něco jako "plesová", přičemž ukazuje někam nahoru a celé martirium začíná znovu. Nakonec z toho vyleze, že mi říká "prejzová střecha".
Někam dojít, třeba 500 metrů v tomto stylu, kdy se každou chvíli zastavuje, dohaduje, píše vstoje, je na půl hodiny, přičemž ten kousek jdeme někam, kde se sedí a může mi to napsat tam, pohodlně, v sedě a v klidu. Je to tedy docela náročné, nepohodlné a zabírá to čas. Ještě horší je, když jdu s někým, komu odpovědi píšu i já, protože také neslyší a odezírat se ode mě nedá (mám ochrnuté lícní nervy). To zase probíhá zhruba takto:
YYY někam ukáže a protože dobře ovládá prstovou abecedu "řekne prstovkou" náhle a nečekaně dvacet písmen za pět vteřin. Já samozřejmě nezachytím začátek a v té rychlosti (také než si uvědomím, že ukazuje písmena) pouze konec: "...evize." Opakovat nemohu, protože YYY neslyší. Z "...evize" si myslím, že by mohlo jít o televizi. Jak ale souvisí ukázání kamsi s televizí, nedokážu vydedukovat, takže pokrčím rameny. Z toho si YYY vyvodí, že je to má odpověď na otázku: "ukázání + ...evize" a ukáže mi prstovkou (to už čekám) slovo "metro". Snažím se nějak dát v souvislost (opět ten kontext) "ukázání + ...evize + metro", ale vzdávám to. Vytahuji blok s tužkou (musím si sundat batoh) a rozčíleně píšu: "vždyť to víš, že se na ulici nedá bavit! Poznal jsem asi jen televizi a metro. Jak to spolu souvisí a ještě s ukázáním po ulici nahoru/dolu netuším!" Rozčílené psaní se pozná podle toho, že se píší abnormálně velká písmena, děsně rychle (mnohdy nečitelně) a leckdo dělá tři vykřičníky. Já ne, protože se mi těch pár slov sotva vejde na jednu stranu bloku A5, tak alespoň udělám vykřičník přes zbytek nepopsané strany a přes celou její výšku.
Na to mi YYY odepíše: "Já jen, jestli je tady v ulici prodejna televizí, nebo se musí někam metrem."
Kdybychom se o prodejnách televizí nebavili večer před tím na Skype (chat), kdybychom nešli před sto metry okolo prodejny televizí, možná bych to pětiminutové zastavení se i pochopil.
Lepší tedy je, napsat si případná sdělení "před přesunem" a pak zase až "po přesunu", přičemž stačí při cestě ukázat (bez zastavování) na chodník a naznačit, že to pak XXX (případně Y) napíše. Nemusíme zastavovat, dohadovat se a když mi to potom píše, vím o čem píše a ušetří se vysvětlování kontextu.
Pokud jdeme s někým, kdo mě zná a ví, jaká je bídná komunikace (zejména za chůze) s ohluchlým ve středním věku, nesnaží se většinou něco sdělovat.
-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Autor: Ladislav Kratochvíl
Kráťa ohluchl ve svých 40 letech v roce 2003. Kromě psaní se věnuje vlastnímu webu (www.kochlear.cz), počítačovému poradenství a problematice ztráty sluchu ve středním věku a později. Zabývá se nejen touto tematikou a souvisejícími přednáškami, ale také možnostmi přepisu mluveného slova do textu v reálném čase.
-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
