Moje kamarádka má tři dcery. Nejstarší je 5 let, prostřední brzy oslaví 3 roky a té nejmladší byl letos v létě rok. Holčičky jako princezny, dcery pana krále, jak si jejich tatínek s oblibou nechává říkat. Všechny jsou moc šikovné a milé, jen ta prostřední od narození neslyší.
Když nám to před 2 roky její maminka oznamovala, nikdo z nás té informaci nerozuměl a nechápal resp. nechtěl pochopit. To přece není možné, říkali jsme si. Jako když vám někdo zemře. Znáte tu reakci? Nejdříve vám přijde, že se přihlouple usmíváte, to se asi tělo připravuje na následující šok. A pak to přijde. Cože??? To přece není možné, nemůže být! Ale záhy zjistíte, že je a že se to OPRAVDU může stát. Když stojíte s dotyčnou maminkou na nádraží a čekáte na historickou parní lokomotivu a bezmezně obě věříte, že až zahouká (a ona to umí dost hlasitě), určitě se malá princezna za tím zvukem otočí. Ale ono nic. Ticho. A vy nevíte, co máte říct, jak utěšit, můžete v tu chvíli jen soucitně přihlížet tomu zjištění, že je to skutečně tak. Pak si položíte sami pro sebe otázku, jak s tím naložím? Je něco, co můžu udělat?
A tak jsem zjistila, že vždy člověk může něco udělat. Začala jsem chodit na znakovku. Nepřemýšlela jsem o tom, zkrátka jsem se rozhodla, přihlásila a šla. Je přece v mém zájmu se s malou princeznou dorozumět a chci, aby to uměly i moje děti. Tak jsem se začala učit znakový jazyk a děti se hned přidaly. Ač jim je teprve 5 let a 3 roky, vše napodobují a chtějí se učit. Jsou neskutečně zvídavé a otevřené všemu novému. Je to pro ně hra a tak se učí velmi rychle. Dost často mě zaskočí otázkou: " A mamí, jak se znakuje tohlé?" A já většinou kývu, že nevím, že jsme se to ještě neučili. A tak mě stále nutí, abych se učila a zdokonalovala.
Nyní je to skoro 2 roky, co znakovku studuji. Mám za sebou již 2 zkoušky a těším se na další studium. Musím upřímně říci, že jsem s tím několikrát chtěla praštit, protože jsem měla pocit, že TOHLE se přece nemůžu naučit a už vůbec ne zapamatovat, ale člověk zjistí, že to jde. Když se chce, všechno jde, jak říká můj tatínek. Naposledy jsem to chtěla vzdát před týdnem. Je to zbytečné, říkala jsem si v duchu, už nebudu chodit dále. Ale najednou jsem strávila krásný víkend s panem králem, paní královnou a 3 dcerami na jejich usedlosti v jižních Čechách. Když jsem zjistila, jaký pokrok ta neslyšící holčička udělala za léto, jak se dokážeme dorozumět i beze slov, jen rukama, jak umí ve svých skoro 3 letech pěkně znakovat, bylo mi hanba a skoro jsem se tloukla motyčkou do hlavy (zrovna jsem okopávala), jak mě mohla myšlenka na ukončení studia vůbec napadnout!
A tak jsem vytáhla po prázdninách svá dvoje skripta zase na světlo boží a začala opakovat. Znovu jsem se ujistila, že dobré věci, které se člověk rozhodne dělat, mají smysl. Jen je třeba vydržet, protože vždy nás to bude pokoušet, ale je jen na nás, jakou cestou se rozhodneme jít. Zda tou jednodušší s tím, že budeme malou jen litovat, a nebo tou složitější a něco pro ni a sebe uděláme.
Ten pocit, když zaznakujete a to malé dítě vám rozumí, usměje se a rozsvítí se mu štěstím očička, ten stojí za to sebrat se a jít něco konat a ne jen přihlížet cizímu neštěstí.
Až budete stát na rozcestí a budete váhat, jak dál, vzpomeňte si, že ta složitější a někdy bolestivější cesta vede k cíli. Ta je smysluplná a naplňující. Vyzkoušejte, stojí to za to. :-)
Míša F.
