Byla jsem na vyšetření. Jsem těhotná a moc se těším (a to nejen já) na svého druhého potomka. Paní doktorka, ke které chodím, mi již zhruba před měsícem řekla o nových možnostech zjištění vývojových poruch během prvního trimestrálního screeningu. Při mé poslední návštěvě mě dost rozhodila. Možná nechtěně. Kdoví…
Na prenatální prohlídce jsem asi potřetí. A dnes mi lékařka nasadila brouka do hlavy. Proč? Doporučila mi kvůli mému věku (je mi právě 35 let) a sluchu (vlastně spíše „nesluchu“) jít na amniocentézu. Nejsem na pochybách, zda si toto invazivní vyšetření nechávat dělat, já jsem rozhodnutá. NEPŮJDU! Ať si pro mě za mě zkoumají mou krev…, ale nebudu riskovat píchání do břicha, a tím pádem do placenty, kvůli nějakému odběru plodové vody s rizikem, že mi dítko poškodí, a že za pár dní na základě toho dojde k samovolnému potratu.
Nechápu, proč mi tak urputně tyto testy doporučuje. Proč? Abych věděla, jestli je dítko v pořádku? Proč mě ale takhle nepříjemně děsí? U nás v rodině nebyly žádné vývojové vady, jen porucha sluchu. To je možná právě ten kámen úrazu, který se paní doktorce nelíbí. No a co jako?! Paní doktorka totiž nedokáže pochopit, že pro mě toto sdělení není zásadní a na mém rozhodnutí dítě si ponechat, i kdyby byla prokázaná hluchota v prvním trimestru, se stejně nic nezmění. Mně osobně úplně postačuje, že se po narození mého mimika provedou potřebná vyšetření. To znamená přesná audiologická měření, která prokážou možnou ztrátu sluchu. A mimochodem, pozorná maminka včas pozná, že s dítětem není něco v pořádku. Navíc já mám s hluchotou osobní zkušenost a dobře vím, co mohu očekávat!
Ale co je proboha na tom, že neslyším? Nebo že někdo neslyší? Proč z toho ti doktoři pořád dělají bubáka?
Neslyším. A svět se i tak točí dál! Slyším pomocí sluchadel. A když je sundám, neslyším. Ale svět kolem mě tu pořád je! Mé okolí se mnou komunikuje bez problémů, a, já si připadám jako každý jiný člověk. Ano, narážím na překážky, ale kdo je nemá?! Ale přeci se kvůli tomu nebudu trápit a zoufat? Jo, jasně, byly a jsou chvíle, kdy jsem byla nešťastná (a v pubertě zoufalá), že jsem hluchá. Ale … Mezi námi jsou třeba lidé, kteří jsou zoufalí, protože jsou tlustí (přitom jsou hubení). Tohle jsou malichernosti. Proč nepřijmout osud a žít život tak, jak umíme a můžeme?! Proč se topit v naříkání, proč já a oni ne? Proč já neslyším? Proč se raději nevyrovnat a postavit se osudu čelem?! A bojovat tím, že žijeme, že jsme, že pracujeme, užíváme si každého báječného dne, máme milující rodinu, děti, přátele. Náš život nekončí proto, že jsme neslyšící.
Tak proč naši páni doktoři pořád mluví negativně o rizicích? Proč nás, nastávající matky, děsí namísto toho, aby nás podpořili, aby nám prokázali důvěru? Chápu, že se snaží předcházet narození těžce zdravotně postižených dětí. Ale nutit nikoho k vyšetření by opravdu neměli. Vyšetření je určitě žádoucí u těch případů, kdy jsou k tomu genetické a rodinné předpoklady, ale i zde je rozhodnutí na mamince. Viděla jsem své druhé děťátko na monitoru, je krásné. Je to zázrak. A paní doktorka mi potvrdila, že je vše v pořádku. I tak jsem po celou dobu v ordinaci poslouchala negativa: „Víte, měla byste jít na to vyšetření… Vzhledem k Vašemu věku bych to neriskovala… a ta hluchota…. bla bla“
Když jsem jí v klidu řekla, že mi nevadí, když bude miminko hluché (jsem na tu situaci relativně připravená. Díkybohu umím znakový jazyk a s lidmi s různou ztrátou sluchu mám osobní rodinnou zkušenost. Domluvím se tak s každým. Doktorka mě i tak objednala na amniocentézu, protože si to prostě mohu ještě rozmyslet. Chápete to? Jí prostě nestačí moje důrazné odmítnutí. A tak jsme si vzpomněla na mé první těhotenství, kdy jsem čekala našeho syna Vojtíška. Ona lékařka mi tenkrát vystavila těhotenskou průkazku až někdy ve čtvrtém měsíci, protože byla přesvědčena o tom, že dítě bude hluché a tak by se přeci měla rozhodnout pro ukončení těhotenství. Nedávala to najevo okatě, ale cítit to bylo jasně. No a náš Vojta žádnou ztrátu sluchu nemá, je to veselý, chytrý kluk.
Lékařka ještě dodala: „Doma si to nechte uležet a promyslete si to.“ Během hovoru sestřičce na genetice mimo jiné říkala: „Paní nevadí, že dítě nebude slyšet!“ A kdybyste viděli ty grimasy a slyšeli ten TÓN! Nevím, zda si to nějak uvědomila, ale já jsem ji celou dobu v ordinaci sledovala. Vždyť jsem se jí dívala do obličeje a odezírala. A pak, když mi říkala, že tam mám i tak jít a třeba se rozhodnu tento zákrok nepodstoupit. A divně se na mě dívala. Bylo zřejmé, že si myslí své.
Tak si s sebou nesu už celý týden informaci: „Kvůli mému sluchu mě posílají na amniocentézu. A vlastně taky kvůli věku.“ a nemám z toho příjemný pocit, přestože vím, že zákrok nepodstoupím. Mísí se však ve mně několik emocí: vedle dojetí (že jsem viděla prcka na monitoru) i takové divné rozpoložení… Nedá mi to asi spát… Prostě doktoři si myslí, že vědí své a chovají se také po svém… Je to ale v pořádku?
Milena Najmanová, regionální redaktorka Centra pro dětský sluch TAMTAM, o.p.s.; zdroj: blog milcan
