Obnovila jsem sociální vazby, poprvé v životě uslyšela lidský dech, tikot hodin, šustění listí v korunách stromů. Pochopila, co znamená kvílení meluzíny v komíně a jak dokážou ptáci křičet.
Mezi druhým a třetí rokem mého života mi byla diagnostikována oboustranná středně těžká nedoslýchavost. Na tu dobu mi byla dána velmi moderní závěsná sluchadla a zařadila jsem se mezi slyšící žáky do běžné základní školy. Sluch se mi pomalu, ale jistě zhoršoval. Během povinné školní docházky jsem se přehoupla ze středně těžké do těžké nedoslýchavosti. V dospívání pak do praktické hluchoty.
A v dospělosti mi zůstaly už jen zbytky sluchu.
Díky neustálému zdokonalování technologií (tedy i sluchadel) jsem však jednotlivé stupně své sluchové vady tolik nerozlišovala. I se zbytky sluchu jsem byla schopna telefonovat a orientovat se v okolních zvucích. V prvním kontaktu se mnou málokdo poznal, jak závažné mám postižení. Nadprůměrnou schopnost pracovat se zbytky sluchu zdůrazňovala i moje foniatrička.
Neskutečné ticho
A pak to přišlo. Před čtyřmi lety jsem zcela nečekaně přišla o sluch úplně. Přestože audiologické vyšetření vykazovalo pouze minimální zhoršení, já nikoho a nic neslyšela. Absolvování nitrožilní léčby a nastavování jiných typů sluchadel bohužel nepřineslo kýžený výsledek. Po počátečním optimistickém očekávání návratu sluchu a následujícím odmítání definitivní diagnózy hluchoty jsem bojovala sama se sebou. Představa, že už nikdy neuslyším hlas svého syna, zvuky přírody, lidský hlas, byla pro mne víc jak nepředstavitelná. A proč to nepřiznat – bála jsem se, že nebudu umět žít v tichu.
Obávaný zákrok
Existovala možnost, jak mi sluch částečně navrátit - kochleární implantát. Absolvovala jsem řadu vyšetření. Na základě výsledků jsem byla uznána vhodným kandidátem pro implantaci. Paradoxně jsem z toho neměla až tak velkou radost. Doporučované ušní operace jsem se obávala. Vnímala jsem ji jako velký zásah do organismu (stejně jako jakýkoli jiný chirurgický zákrok). Nikdo mi nebyl schopen zaručit, zda a nakolik mi implantát pomůže. Rozhodování bylo těžké, ale touha slyšet byla silnější.
Zvuková smršť
Operována jsem byla sedm měsíců po ohluchnutí a byl mi přidělen Nucleus Freedom. Samotná tříhodinová operace proběhla bez problémů. Kromě obvyklých pooperačních otoků a nepřiměřené reakce na narkózu, jsem neměla žádné fyzické komplikace. Až na jeden – tinnitus. Prvních pár dní probíhalo ve znamení zvukové smršti. Po téměř celoživotní redukci sluchu a pár měsících absolutní hluchoty bylo třeba naučit se ve změti zvuků orientovat. Problematické se jevilo porozumění lidské řeči. Teprve až po třech, čtyřech měsících jsem rozeznávala, když na mě někdo zavolal jménem. Začala jsem bez odezírání rozumět jednoslovným odpovědím svého syna. Poslech hudby, stejně jako telefonní hovor, nebyly zrovna příjemné.
Tři roky po nastavení
Poslech je stabilizovaný a pokroky se zpomalily. Televizi sleduji jen se zapnutými skrytými titulky. Při hovoru jsem stále závislá na odezírání. Telefonovat si troufnu jen za ideálních podmínek (bez okolních rušivých zvuků) a pouze s rodinnými příslušníky. Nově se potýkám s tím, že lidské řeči rozumím méně než rok po zapojení procesoru. Tehdy činilo slovní audio zhruba 80%. Nyní se srozumitelnost slov pohybuje mezi 40 – 50%. Jev, který si nedokážu vysvětlit. Mám prý na sobě více zapracovat; cvičit, cvičit a cvičit...
Přestože mi kochleární implantát sluch úplně nenavrátil a tinnitu se pravděpodobně už nikdy nezbavím, rozhodně mě tato technická pomůcka navrátila zpátky do života. Našla jsem si práci, která mě neobyčejně baví a naplňuje. Nedokážu posoudit, nakolik bych stávající profesi redaktorky byla schopna vykonávat bez kochleáru. Proto jsem nevýslovně ráda za berličku jménem kochleární implantát.
Romana Procházková pro časopis GONG 10-12/2013
