Tuto teorii tady šíří mimo jiné muž dvojí morálky Petr Hannig. Že prý nás v osmašedesátém hodili na Západě přes palubu. Pozoruhodné, že tentýž člověk by nyní rád obětoval Ukrajinu.
Jistí jedinci tady úpí nad tím, že prý nám za sovětské okupace v roce 1968 jiné země nepomohly. Za všechno samozřejmě může „zlý Západ“, který nás nechal Rusům. Ale houby s octem. Západu se dají vyčíst mnohá selhání, ovšem nikoliv rok 1968.
Takže popořádku si shrneme fakta. V lednu 1968 se někteří českoslovenští komunisté pokusili o reformu socialismu, který se podle nich měl změnit v socialismus s lidskou tváří. I když nereformovatelné se reformovat nedá, ale budiž. Po celou dobu tito soudruzi zdůrazňovali, že jim jde o socialismus. Například tehdejší předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský v jednom novinovém rozhovoru zdůraznil, že Československo nadále buduje socialismus a pokud by někdo chtěl kapitalismus, může to sice beztrestně hlásat, ale to je všechno. I takové drobné ústupky z pevně stanovené linie se SSSR a ostatním socialistickým zemím nelíbily, a logickým vyústěním byl vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Ovšem podle některých omezených jedinců za to může Západ, který nás prý nechal být. Neexistuje větší lež.
Je pravdou, že všemi brzy po okupaci vydalo předsednictvo ÚV KSČ tzv. Provolání ke všemu československému lidu, ve kterém uvedlo, že vpád vojsk se uskutečnil proti vůli čs. ústavních orgánů a bez jejich vědomí. V Radě bezpečnosti OSN pak 24. srpna vystoupil ministr zahraničních věcí Jiří Hájek, který okupaci ČSSR odsoudil.
Jenomže! Už o tři dny později požádala sama čs. mise při OSN o stažení tohoto problému z jednání Rady. Poslední srpnový den pak předsednictvo ÚV KSČ schválilo Moskevský protokol, ve kterém odsouhlasilo přítomnost okupačních vojsk na čs. území a slíbilo zákaz tzv. protisocialistických sil. A to ještě nebyl konec, 18. října Národní shromáždění (parlament) schválilo Smlouvu o podmínkách a dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR. Z 242 přítomných poslanců jich 228 souhlasilo s okupací vlastní země. Celkový počet poslanců činil 300.
Jak je tedy patrné, vedení tehdejšího Československa nakonec samo, i když po předchozím velmi brutálním nátlaku, s okupací souhlasilo. Nikdo z čs. představitelů neuvažoval o vystoupení ČSSR z Varšavského paktu, natož aby požádal západní země o pomoc. I lidé, kteří v ulicích protestovali proti vpádu cizích armád, vzývali „svatou čtveřici“ Dubček, Svoboda, Černík a Smrkovský. A všichni tito čtyři soudruzi nakonec s okupací rovněž souhlasili. Tedy se ptám. Jak nám Západ měl pomoci, když nikdo z Čechoslováků o ní neprosil? Navíc Československo bylo součástí nepřátelského vojenského bloku. Kdyby k nám Západ přesto vojensky vtrhnul, tak by to byla agrese, která by přerostla v třetí světovou válku. Je ovšem pozoruhodné, že tohle jistým jedincům jaksi nedochází.
Ovšem, když Ukrajina sama žádá o zahraniční pomoc a na rozdíl od Československa se statečně brání agresivnímu nepříteli, který ji bezdůvodně napadl, ta ti samí lidé křičí, že pomáhat se ji nesmí, protože prý hrozí třetí světová válka. Inu, pořádně dvojí metr a zářný příklad putinovského křiváctví.
