Pan Petr nedávno oslavil šedesátku, a rozhodl se pro životní změnu. Dříve pracoval v lese jezdil s nákladním autem nakonec se stal řidičem autobusu českobudějovického Dopravního podniku.
V tomto věku nebývá jednoduché změnit zaměstnání. Pan Petr to udělal, ovšem zpočátku litoval. Stalo se mu to, co v České republice nebývá ní nic neobvyklého. Vystřídal řadu firem včetně těch velkých nadnárodních. Jenomže si připadal jako v opakovaném filmu. Nechali odpracovat tři měsíce a v poslední den zkušební doby mu řekli, že už ho nepotřebují a rozloučili se s ním. Inu taková klasika, zažilo a zažívá to hodně lidí.
Po výše zmíněných nepříznivých zkušenostech nastoupil do Dopravního podniku města České Budějovice, kde však zažil úplně jiné zacházení. Městská společnost mu na své náklady umožnila rozšíření řidičského průkazu z céčka na déčko a nebyla to zrovna levná záležitost. Stálo to osmdesát tisíc korun, což by si pan Petr ze svého nemohl dovolit. A sám uznal, že všechno, co mu firma slíbila, dodržela. Také si cení toho, že výplatu má každý měsíc v určenou dobu na účtu, což také u každého předchozího zaměstnavatele nebývalo zvykem. Cení si i dalších bonusů, které mu nynější zaměstnavatel poskytuje.
Znám poměrně dost řidičů autobusů, tramvají a trolejbusů v různých městech Čech, Moravy a Slezska, a také strojvedoucí metra. Vím, že si zanadávají na poměry, ale to patří k životu. Pak však připustí, že na tom nejsou zase tak špatně, peníze si vydělají relativně slušné, plat dostávají pravidelně, a jejich mzdy bývají buď každoročně nebo v závislosti na kolektivní smlouvě pravidelně valorizovány.
