Tato země v mnohém kopíruje předchozí problémy Chile, které rovněž dovedli socialisté málem ke krachu. Proto je legitimní se ptát, zda není nyní na místě místo demokracie vláda pevné ruky.
Jižní Amerika není Evropa, má své zvláštnosti, a tak třeba vojenské převraty nejsou v tomto světadíle výjimečné. V roce 1973 generál Augusto Pinochet svrhl v Chile socialistického prezidenta Salvadora Allendeho. Můžeme si o tom myslet, co chceme, ale vojenský převrat zachránil tuto zemi před ekonomickým kolapsem, k němuž předchozí tři léta pod Allendovou vládou směřovala. Obchody zely prázdnotou, na chleba se stály hodinové fronty. Došlo to tak daleko, že proti levicovému kabinetu demonstrovali i horníci ze znárodněných měděných dolů! K tomu všemu levicové ozbrojené teroristické bojůvky MIR vycvičené na Kubě řádily na venkově a podle své libovůle v mnoha případech protizákonně zabíraly rolnické události, jejich majitele vraždily a olupovaly.
Ano, Pinochetův režim se dopustil vražd svých oponentů a porušování lidských práv. Na svém kontě má kolem tří tisíc obětí, což je ovšem méně než kolik lidí zemřelo v důsledku totalitního komunistického režimu v Československu.
Chile se však pod Pinochetem stalo jednou z nejbohatších zemí jižní Ameriky. Zásadní ekonomické reformy s důrazem na volný trh a privatizaci v časech vojenské vlády vedly k velkému hospodářskému vzestupu. To vše způsobilo v letech 1976 až 1981 prudký růst chilské ekonomiky. Tento renomovanými ekonomy uznávaný chilský hospodářský zázrak později inspiroval i ostatní země. Vzestupnou tendenci nabral rovněž export. Kromě tradičního vývozního artiklu mědi se to týkalo i dalšího zboží, jako byly ovoce, dřevo nebo rybí výrobky. Reformátoři také vystavili stopku regulaci cen a podařilo se zvládnout i přebujelou inflaci. Zahraniční těžební společnosti znárodněné bývalým socialistickým režimem se opět vrátily do země. V zemi stoupla životní úroveň, prodloužil se věk dožití, klesla dětská úmrtnost, zlepšila se zdravotní péče, snížily se daně, výdaje státu proti tomu klesly o čtvrtinu.
Zestátnění těžebních společností, ve Venezuele se to týká těch ropných, většinou nebývá šťastným krokem. V této zemi hraje hlavní úlohu v těžbě státní energetická společnost PdVSA. Problém nastal, když z peněz za ropu se platily velkorysé sociální programy a neinvestovalo se do geologických průzkumů, otvírání nových ložisek a oprav těžebních strojů. Důsledkem byl logicky pokles těžby. Venezuelští socialisté tak bezohledně drancují vlastní nerostné bohatství a vedou zemi k bídě.
Je pravdou, že Venezuela kopíruje předchozí chilské problémy a její situace je nyní daleko horší. Za její neblahý stav vážně nemohou Američané, ale neschopnost jejich levicových vůdců a hlavně totálně omezeného a neschopného autobusáka Nicolase Madura. Léčba Pinochetem byla v Chile úspěšná a podobný recept by mohl zotavit i Venezuelu. Já samozřejmě odsuzují násilí, které se dělo za chilské vojenské vlády, nicméně teror provozovala i druhá strana.
Souhlasím s názorem, že demokracie nemusí být v každém případě tím správným modelem vlády. A je legitimní otázka, zda se to netýká i současné Venezuely. Té by vojenský diktátor, který by v zemi provedl radikální ekonomické reformy, mohl pomoci. A po stabilizování poměrů by po vzoru generála Pinocheta mohl předat moc vládě vzešlé z demokratických voleb.
