Mojí ženě Evě se kdysi splnil její sen, když nastoupila jako pokladní na zámek Hluboká. Měla to tam moc ráda a její postřehy byly zajímavé. A při obraně našich pravidel dokonce jednou sáhla k rázné pacifikaci.
Práci na jednom z nejprestižnější českých zámků Eva milovala. Uspěla v konkurzu a tak mohla nastoupit do pokladny. Kastelán ji k tomu řekl, že on by raději dal přednost nějaké místní uchazečce, ale Eva jako jediná z nich uměla anglicky, německy a samozřejmě také rusky, což byla ideální kombinace, a ta rozhodla o jejím úspěchu.
Svoje místo si moc pochvalovala. Bylo pro ni úžasné, že se setkává s lidmi z celého světa a tak nějak si o nich mohla udělat obrázek. Také tam poznala spoustu známých osobností a smála se když jeden známý a celkem úspěšný český herec se u ní dožadoval vstupného pro důchodce. Byla hodná, milovala zvířata a návštěvníkům hlídala pejsky, protože Ti dovnitř nesmí.
Nejraději měla skupiny rakouských a německých seniorů, Ti podle ní byli velmi slušní, a byli oblíbení i průvodců, protože dávají dobrá dýška. O německé prohlídky byl proto mezi průvodci velký zájem. Na své si přišla i Eva. Když totiž Němci chtěli mimořádnou prohlídku, tak uměli být uznalí. Jednou dokonce Evin oblíbený průvodce Hans před ní položil sto euro s tím, že má sebou zájezd bohatých seniorů z Mnichova a potřeboval ba mimořádnou prohlídku v němčině a samozřejmě co nejdřív. Eva mu nejdřív naoko vynadala, že takhle to není možné dělat, ale pak mu řekla, tak za půl hodiny vyrazíte. Německy mluvící průvodci, kteří byli volní, se o tuto skupinu div neporvali. Oni Němci nebo Rakušané dávají průvodcům na závěr nějaký ten drobák. Němci a Rakušané, hlavně tedy důchodci, s chovají mile a slušně, proto jsou oblíbeni.
Největšími problémy naopak Eva měla s ruskými skupinami, pozor se skupinami, ne s Rusy. Jednou k ní přišla nějaká paní, mluvila anglicky, a poprosila o anglický text, že tedy půjde s českou skupinou. Proč ne. Pak jí Eva někde potkala u zámku, a dámy zašly na kafe. Eva jí řekla: „Podle Vaší angličtiny si myslím, že nejste Angličanka, a budete někde z východu.“ Dotyčná odpověděla, „to máte pravdu, jmenuji se Irina, jsem z Ruska, jsem lékařka a žiji v Petěrburgu, kde pracuji na soukromé klinice. Tak se holky navzájem představily, a Eva povídá: „Ale teď mně to došlo, jak jste tam byla, tak jste mohla jít s ruskou výpravou a mohla jste mít prohlídku v ruštině.“ Ona na to: „To právě nechci a nikdy to nedělám. Já se stydím za tyto své krajany, kteří se neumí chovat, jsou namyšlení, nepozdraví, nepoděkují a myslí si, že jim patří celý svět.“ Eva na to: „To máte pravdu, je to jak říkáte, proto tyto skupiny tady nemáme moc rád.“ Ruska na to, „vysvětlím Vám to, často to jsou vysocí státní úředníci, policajti, prokurátoři, kágébáci (asi myslela členy FSB), kteří jsou zvyklí brát velké úplatky a s pohrdají obyčejnými lidmi. Oni si myslí, že se takto můžou chovat kdekoliv.“ Takže všichni Rusové nejsou stejní, Eva si stěžovala na ruské skupiny, ale naopak jednotlivé Rusy si docela chválila. Koneckonců byla náruživou čtenářkou ruských klasiků.
Jednou také Eva velmi razantně zakročila při ochraně zámeckého majetku. Ona o poledních přestávkách si po obědě ještě zašla projít se do zámeckého parku. A občas tam narazila na nějaké polomozky, kteří i přes zákaz chodili po trávnících. Tak je seřvala a byl klid. Jednou však tam nějací mladíci skákali přes záhony a občas i do nějakého skočili. Tak Evi na ně křikla, jenomže jeden z hochů na ni jaksi ukázal, že je jednička. Tak na něj vlítla a zfackovala ho. Když to začalo křičet nět, nět, bylo jasné, že je to Rus. Tedy takovým já říkám rusáci. Byl to poněkud nekonvenční zákrok, ale účinný, protože hoši se okamžitě srovnali. Já na tom nevidím nic špatného. Naše země, naše pravidla, a ty je třeba bránit. A Evi je bránila. Není přece možné, aby nám nějací týpci ničili zámecké parky. Evi byla jsi skvělá. Na druhé straně jsem jí sám řekl, že z toho mohla mít problémy. Jenomže nikdo nic nehlásil, a jak se říká, není žalobce, není soudce.
