O způsobu, jakým Izrael brání svoji zemi před muslimskými teroristy, můžeme sice diskutovat, ale nelze přehlížet fakt, že židovský stát není tím, kdo provokuje násilí na Blízkém východě.
Jak to vlastně začalo? Masivní příliv židovského obyvatelstva do Palestiny nastal na konci 19. století. Šlo o naprosto legální záležitost. Bohatí Židé kupovali v této oblasti půdu od jejich arabských majitelů a postupně se na zcela legálně získaném území usazovali jejich souvěrci. Je nutné zdůraznit, že Židé dokázali přeměnit písečné pouště na kvetoucí a úrodné oázy. Dovoluji si tvrdit, že pokud by se stoupenci judaismu v zemi zaslíbené neusadili, tak ji stále tvoří neúrodná pustina.
V roce 1947 Organizace spojených národů rozhodla, že na území Palestiny vzniknou dva státy židovský a arabský. Stát Izrael byl krátce po vyhlášení nezávislosti přepaden svými arabskými sousedy, avšak jejich agresi dokázal odrazit. Egypt společně s Jordánskem pak obsadily území určena pro arabský palestinský stát. Není tedy vinou Izraele, že ten nevznikl.
O dvacet let později v roce 1967 pak Izrael včasným preventivním úderem zabránil přepadení své země ze strany svých sousedů. Není od věci si připomenout výroky tehdejšího egyptského prezidenta Násira, že „Židy je třeba naházet do moře." Tato slova nepotřebuji další komentář.
Jistě, Izrael jedná s teroristy velmi tvrdě. A je smutné, že při trestní akci proti palestinským zločincům umírají ženy a děti. Ale viníkem utrpení nevinných lidí je Hamás, nikdo jiný. Mně to osobně připomíná situaci za II. světové války, kdy někteří rádobyhumanisté pořád kritizují spojence za letecké útoky na německá města, ale jaksi zapomínají, že s válkou a zlem si začal Hitler, a byla to jeho Luftwafe, která jako první bombardovala Rotterdam, Coventry či Varšavu.
A stejně pokrytečtí jsou i ti, co tepou Izraelce pouze za to, že brání svoji zemi.
