Je to jeden z nejhorších zločinů ruských komunistických zločinů v Polsku. V červenci 1945 oddíly rudé policie NKVD povraždily v okolí městečka na polsko-litevských hranicích téměř 600 lidí.
O této kauze se zmiňuje polský historik Grzegorz Motyka v článku s příznačným názvem Osvobození nebo nová okupace v sobotní příloze Lidových novin Orientace. K tomu není co dodat. Zatímco v případě Československa se dá ještě s přivřenýma očima přijmout teze, že Rudá armáda nás osvobodila, kdežto Sovětský svaz okupoval. U našich severních sousedů panuje shodný názor, německou nacistickou okupaci vystřídala ruská komunistická.
Rusové se v Polsku chovali jak v dobyté zemi, rabovali, ale především zabíjeli, zatýkali a deportovali do gulagů hrdiny polského nekomunistického odboje ze Zemské armády. Násilím byla Polsku vnucena komunistická vláda, kterou nikdo nechtěl.
Proto také z Polska nemohly odejít sovětské ozbrojené síly. Sám Stalin varoval polské komunisty. „Vy teď máte takovou sílu, že když řeknete dva krát dva je šestnáct, tak vám to vaši protivníci odsouhlasí. Nicméně jakmile by se stáhla sovětská vojska, tak Vás postřílí jako koroptve.“
Ruští komunisté pokračovali v roce 1945 v Polsku v nacistické politice teroru. Důkazem tomu byly tzv. protipartyzánské akce oddílů hrdlořezů s NKVD. Proti polským nekomunistickým odbojářům sice rudý režim zpočátku nasazoval jednotky Polské armády, ale tyto akce končily fiaskem, protože polští vojáci odmítali bojovat v lesích proti svým krajanům. Tak do toho museli jít Rusové.
To je ovšem jasný důkaz okupace, Rusové na cizím území potlačují domácí odboj. A v červenci 1945 při jednom takovém zátahu povraždily jednotky ruské komunistické policie 592 bezbranných civilistů u městečka Augustów nedaleko hranic s Litvou. Rusové přišli v noci, obklíčili dům, přítomným mužům řekli, aby se oblékli, že půjdou k výslechu, a brzy se vrátí. Ve skutečnosti byli tito lidé popraveni a pohřbeni neznámo kde. Připomíná to něco? Jistě! Nacistické šťáry jako přes kopírák. Rozdíl by akorát v tom, že Němci likvidovali rasově méněcenné jedince, kdežto Rusové pro změnu zabíjeli lidi z nesprávné „třídy“. Obojí teror měl společné jedno, vraždy lidí nikoliv kvůli tomu, že by se něčeho špatného dopustili, ale kvůli příslušnosti k nesprávné lidské skupině. Pro srovnání, v červnu 1942 postříleli nacisté v českých Lidicích 173 mužů.
Souhlasím s tím, že Rudá armáda zachránila Poláky před nacistickou genocidou. Ale svobodu jim nepřinesla, nýbrž jen o něco mírnější stalinskou diktaturu. Dát někomu svobodu přece znamená, já jsem Tě zachránil z moci gaunera a teď si můžeš dělat, co chceš. Jenomže to se nestalo, útlak polského národa pokračoval. A jak němečtí nacisté, tak ruští komunisté neváhali vraždit nevinné lidi.
Rusko se považuje za nástupce Sovětského svazu, tím pádem se musí hlásit i k jeho zločinům. Problém je však v tom, že mnozí ruští historici se odmítají čestně vypořádat s pochmurnou historií své země a tak v rozporu s dějinnou pravdou stále považují polské nekomunistické odbojáře za zločince. Přitom Ti chtěli s Rudou armádou bojovat proti nacistům. Není to jejich vina, že nemohli. Za napětí v polsko-ruských vztazích tak může ruská strana bagatelizováním a zapíráním vlastních zločinů proti lidskosti.
