Historie bývá složitá. A tak si nyní připomeneme některé události z třicátých let minulého století, které mohou být pro někoho překvapivé a málo známé. Třeba to jak Československo opakovaně podráželo Polsko.
Asi jediným představitelem evropského státu, který okamžitě rozpoznal nebezpečí v nástupu Adolfa Hitlera v lednu 1933 k moci v Německu, byl generální inspektor polských ozbrojených sil a ministr vojenských záležitostí a rovněž neformální vůdce druhé Polské republiky maršál Józef Piłsudski. Ten také sondoval ochotu Francie k případnému společnému vojenskému zásahu proti Německu, kde se nacisté ujali vlády. Když žádnou nezjistil, protože země galského kohouta se už tenkrát chovala zbaběle, což se projevilo i v roce 1936, kdy rovněž jenom přihlížela německé remilitarizaci Porýní. Přitom v obou případech by byl vojenský zákrok proti Německu úspěšný. To totiž až do roku 1935, kdy obnovilo základní vojenskou službu, mělo k dispozici pouze Reichswehr se sto tisíci muži pozemních sil a patnácti tisíci muži námořnictva.
Je tedy jasné, že pak se maršál Piłsudski musel zařídit jinak a Polsko v roce 1934 podepsalo s Německem smlouvu o neútočení. Pro přesnost dodávám, že podobnou smlouvu o neútočení uzavřelo už o dva roky dříve se Sovětským svazem. Je logické, že Polsko se chtělo zajistit proti dvěma potenciálním nepřátelům na východě a na západě.
Zhruba ve stejnou dobu měl rakouský kancléř a křesťanský sociál Engelbert Dollfuss vizi přeměnit rakouský stát ve stavovskou společnost jako protiváhu komunistům, sociální demokracii a nacistům. Zároveň také uvažoval o obnově monarchie v Rakousku, s tím, že by v jejím čele byl Otto Habsburský (syn posledního rakouského císaře Karla Habsburského), nejspíš jako rakouský arcivévoda. To ovšem rozčílilo čs. ministra zahraničí Edvarda Beneše, který hledal možnost společného armádního zákroku proti Rakousku s Německem, kde už byl kancléřem Adolfem Hitlerem. Ano, Beneš uvažoval o spojenectví s nacisty proti monarchistům a Otto Habsburský (mimochodem přesvědčený antinacista) byl pro něj větším nebezpečím než Adolf Hitler. Pozdější československý prezident se zachoval jako totální omezenec a cvok.
Považuji také za chybu, že se tehdejší Československo nesnažilo o dohodu a spojeneckou smlouvu s Polskem. Bylo to další z Benešových selhání, který to zdůvodnil tím, že by nás Poláci zatáhli do svých sporů s Ruskem. Zase krátkozrakost, na kterou jsme doplatili v roce 1938. Československo dokonce bylo ochotno připustit změnu polských hranic ve prospěch Německa a SSSR. Po podepsání čs.-sovětské spojenecké smlouvy v roce 1935, se dokonce naše země stala základnou sovětské špionáže proti Polsku. Polská kontrašpionáž na to přišla a Poláci nám to pak v třicátém osmém roce spočítali.
Přesto všechno však říkám, že Polsko se k nám tehdy zachovalo hanebně, když zneužilo naší kritické situace a hrozby německého vpádu a anektovalo Těšínsko. Nicméně za to se již omluvil bývalý polský prezident Lech Kaczynski, který řekl, že to od Polska nebyla jen chyba, ale rovnou hřích. A jak je psáno v Bibli, nikdo není bez hříchu, nikdo ani jeden a nebylo jim ani tehdejší Československo, které opakovaně mírně řečeno jednalo nerozumně.
