A to nenávistníkům navzdory. Nechápu, proč některým lidem vadí Mariánský sloup na pražském Staroměstském náměstí. Daleko horší je pamětní deska náboženskému fanatikovi Janu Želivskému na Staroměstské radnici.
Je zbytečně plno vášní kolem toho, že skupina lidí chce vrátit do centra Prahy repliku vzácné barokní památky. Velkým zklamáním je pro mě primátor Zdeněk Hřib, který Mariánský sloup přirovnal k hrůznému Stalinovu monumentu na Letné. To je opravdu nehorázné a prozrazuje to absenci základních historických znalostí. Bylo by dobré, kdyby si je první muž hlavního města doplnil. Tak především toto nádherné dílo nechali postavit vděční Pražané jako poděkování Panně Marii za záchranu svých domovů před hrozným nepřítelem. Připomínám ještě, že i mistr Jan Hus, jehož sousoší rovněž stojí na Staroměstském náměstí, byl jako katolický kněz velkým mariánským ctitelem.
Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, vynikající dílo skvělého barokního sochaře Jana Jiřího Bendla, byl postaven v roce 1652 jako poděkování za úspěšnou obranu Prahy proti Švédům, jejichž vojska plenila zemi, rabovala a vraždila zdejší obyvatele. Švédští vojáci nám také uloupili vzácné předměty z rudolfinských sbírek na Pražském hradě. Nelze se tedy divit tomu, že Pražané měli strach z tak hrozného nepřítele a rozhodli se nepodat a bránit své domovy. To se jim povedlo, Švédové Staré a Nové Město nedobyli a po uzavření Vestfálského míru v roce 1648 odtáhli. Čili obyvatelé hlavního města poděkovali Mariánským sloupem za to, že přežili hroznou válečnou dobu. To nebyla oslava výsledku Bílé Hory nebo katolické reformace, jak se mnozí neinformovaní jedinci mylně domnívají, ale oslava záchrany Prahy, se kterou se tehdy ztotožnila drtivá většina Pražanů.
Koneckonců, co se bělohorského střetnutí týče, tak jeho výsledek nemohl být vzhledem k totálnímu amaterismu povstalých stavů jiný. Nedokázali zajistit pro svoji pochybnou akci, vzpouru proti zákonnému českému králi Ferdinandu II., dostatek peněz, stavovská vojska často i několik měsíců nedostávala žold, a když bylo nejhůř, tak tito vzbouřenci opakovaně vyrabovali židovské ghetto. Za krále si pak zvolili slabocha a zbabělce kalvinistu Friedricha Falckého, který se výrazněji zapsal do naší historie akorát zdemolováním výzdoby interiéru katedrály svatého Víta, což provedli jeho fanatičtí kalvinističtí kazatelé. Stavové ve své naivitě totiž očekávali, že získají spojenectví Anglie, protože Friedrichovým tchánem byl anglický král Jakub I. Ten ovšem zeťákovi nijak nepomohl, protože za legitimního českého panovníka považoval Ferdinanda II. Naopak si protestanští čeští představitelé proti sobě poštvali saského kurfiřta luterána Jana Jiřího I., který se rovněž ucházel o českou královskou korunu a byl by určitě lepší volbou než falcký kurfiřt. Ten se po své neúspěšné kandidatuře nakonec spojil s katolickou stranou a pomohl ji pacifikovat Horní a Dolní Lužici, které později dostal v léno. Čili výsledek bělohorské bitvy byl pro české země požehnáním, protože vláda stavů byla tragická.
A ještě jedna dost důležitá skutečnost. V listopadu 1620 otevřela Praha své brány vítězným katolickým vojskům bez boje, o 28 let později kladli její obyvatelé švédským obléhatelům rozhodný odpor a nakonec zvítězili.
Mariánský sloup strhla zdivočelá lůza vedena anarchistou Frantou Sauerem 3. listopadu 1918. Ten zemřel dva roky po II. světové válce v pražské nemocnici Pod Petřínem na tuberkulózu. Ještě předtím mu katolický kněz udělil svátost posledního pomazání a on svého neblahého činu upřímně litoval.
Mariánský sloup na Staroměstské náměstí patří a je jen otázkou času, kdy tam znovu bude. Ovšem ze Staroměstské radnice by měla zmizet pamětní deska náboženského fanatika, vraha a zločince Jana Želivského navíc s textem, že byl odstraněn proto, že stál v cestě měšťácké reakci. To jsou příšerné komunistické žvásty. Želivského nechali staroměstští radní právem popravit v roce 1422 a já jenom lituji, že to nebylo dříve. To byl šílenec na úrovni fanatických muslimů z islámského státu, který krutě a bezohledně likvidoval každého, kdo se opovážil s ním nesouhlasit. Želivský si zkrátka a dobře takovou vzpomínku nezaslouží.
