Za bolševika bylo tehdejší Československo jedním velkým koncentračním táborem, kde u drátů stříleli strážní se psy každého, kdo chtěl za svobodou. Cestování na Západ bylo téměř nemožné a už jenom ten, komu se poštěstila cesta do Vídně, byl hvězdou. Nyní cestováním do rakouského hlavního města nikoho neoslníte. A exotickou dovolenou si dopřávají i „obyčejní“ lidé. Tento výraz sice nesnáším, ale nic lepšího mě nenapadá.
Nedávno bylo v MF DNES takové zajímavé porovnání, vzhledem k poměru platů a cen se dá v současnosti dovolená v africké Keni pořídit za stejné peníze jako za komunistů pobyt u Černého moře v Bulharsku. A tak si lukrativní cestování dopřávají i dělníci.
Martina je servírkou v jisté českobudějovické restauraci, její manžel je číšník, a už čtvrtý rok po sobě trávili dovolenou u moře v Tunisku. Petra pracuje jako mistrová v jedné továrně v Prachaticích, miluje potápění a pětkrát vyrazila do egyptské Hurghady, kde si svoje hobby pořádně užívá. Jana pracuje jako pokladní v jednom českobudějovickém supermarketu, její manžel je technolog, mají dvě malé děti a pravidelně rok co rok vyjíždějí na dovolenou do Chorvatska. Řeknu Vám, ti kapitalisté jsou ale tyrani.
Dostat se za „socíku“ do tehdejší Jugoslávie nebylo samozřejmé, protože to bylo za prvé drahé, za druhé se muselo žádat o tzv. devizový příslib, který každý nedostal. Pro mladší, komunisté kvůli své neschopnosti neměli dostatek tvrdé západní měny (dolarů, marek, franků atd.), které byly na příděl. Nemohli jste jít jen tak do banky, vyměnit si české koruny za cizí měnu podle libosti, jak je to nyní běžné.
To, že cestování do zahraničí je ve srovnání s dobou rudé totality masovou záležitostí je pádným důkazem, že se lidem daří dobře, nejlépe v historii této země.
