Tak jsme si rozhodli si trochu zpestřit adventní čas a vyrazili na prodloužený víkend do francouzské metropole. Nerozhodila nás ani stávka francouzských dopraváků, se kterou jsme nepočítali. Paříž nás okouzlila.
Už let z Prahy z Letiště Václava Havla na pařížské Charlese de Gaulla z Air France byl na současné poměry nadstandardní. Francouzský národní letecký dopravce ještě podává na svých krátkých letech občerstvení zdarma, k dispozici byla obložená bageta nebo tousty, a také různé druhy nápojů včetně piva a vína. To už se jen tak nevidí, protože jiné letecké společnosti nabízejí bezplatně akorát vodu a za vše ostatní se už musí platit.
Dobré bylo, že i přes stávku dopravních pracovníků jezdily z letiště na pařížské Gare Nord čili severní nádraží vlaky RRE. Odtud už jsme to měli do našeho hotelu kousek, za normálních okolností by nás k němu dovezlo za zhruba deset minut metro linky 4, které však bohužel nejezdilo. Tady jsme ovšem udělali chybu a dali se přemluvit k odvozu do našeho hotelu nějakým černochem, který využil situace a přivydělával si jako ilegální taxikář. Odvezl za nás za 50 euro. Jak jsme později zjistili, za legální taxi bychom dali pouhých 15 euro, takže varování pro ostatní, žádné takové služby nevyužívat.
Jinak za dva půl dne pobytu jsme toho stihli poměrně dost - Eiffelovku, Louvre, Notre Dame, Pantheon, Vítězný oblouk, Sacre Coeur, procházku po Montmartru a také královské sídlo ve Versailles.
Zpočátku jsme cestovali taxíky, později pařížskými městskými autobusy a do Versailles pak vlakem systému TER, což jsou něco jako regionální rychlíky. Se zavřeným metrem a stávkujícími dopraváky jsme se tedy vypořádali. Bylo to náročnější, ale zvládli jsme to. Třeba tak, že jsme si naplánovali trasu z Louvre přes katedrálu Notre Dame k Pantheonu, která se dá pohodlně zvládnout pěšky. Dobré je, že autobusové jízdenky se dají koupit u řidičů, stojí dvě eura a jsou nepřestupné.
Paříž jsem navštívil už počtvrté, poprvé však v předvánočním čase. Byl jsem ale mile překvapen, pořád je to to krásné město, které miluji. Francouzi mně připadají docela pohodoví, neměli jsme tam žádný problém. Rozhodně Paříž není městem zaplaveným migranty. Autobusy sice jezdily nacpané k prasknutí, ale lidé tyto situace zvládali relativně v pohodě a chovali se k sobě mile. U nás to bývá horší.
Perfektní to bylo i v restauracích, rovněž tamní personál na nás byl velmi příjemný, číšníci a servírky, které jsme poznali,předčili svoji profesionalitou své české protějšky. Tím samozřejmě nechci říci, že u nás je to všude špatné. Na Lucky, Věrku, Míšu, Andulku a další obsluhu z Masných krámů si rozhodně stěžovat nemůžu. Jídlo bylo všude výborné, stálo od 15 eur za kachní prso s přílohou v takovém menším podniku na předměstí, až po zhruba 25 eur za biftek s opečenými bramborami v lepší restauraci na zámku ve Versailles.
Jedinečnou atmosféru měla podvečerní a večerní procházka po Montmartru. Kdysi to bylo oblíbené místo k životu pro umělce a žily zde mnohé hvězdy kulturního nebe. Člověku je tak trochu líto, že v jeho čarokrásných uličkách už nepotká malíře Vincenta van Gogha nebo Amedea Modiglianiho, herce Jeana Maraise či spisovatele Borise Viana. Ti totiž jaksi sní svůj věčný sen jinde.
Vím bezpečně, v Paříži jsem nebyl naposledy. Toto město má svoje kouzlo, a stojí za to je navštívit v každé roční době. Já to doporučuji všem.
