Historia magistra vitae, jak říkáme my latiníci, čili dějiny jsou učitelkou života, Komunistům totiž na zdraví lidi nezáleželo, což potvrzují důkazy. A tento fakt je třeba si neustále připomínat.
V sedmdesátých letech minulého století začalo v českobudějovické nemocnici fungovat první hemodialyzační středisko, přeloženo do češtiny místo, kde pacientům čistí jejich nemocné ledviny. Tento na první pohled příznivý fakt, je ovšem zároveň trvalou obžalobou socialistického Československa.
Před více než 40 lečty bylo přijetí pacientů na umělou ledvinu podmíněno několika klíčovými podmínkami. Nárok měli pouze lidé mladší 45 let. Navíc kardiaci, diabetici a onkologičtí pacienti měli smůlu, s nemocnými ledvinami umírali bez pomoci. Soudruzi tak vzkázali národu, že důchodci a nemocní lidé je vlastně vůbec nezajímají a oni ušetří na penzích a invalidních důchodech. Je fakt, že ten dialyzační věk se později se v osmdesátých letech zvýšil na 56 let, ale v sousedním Rakousku a Spolkové republice Německo se v té době dostal na umělou ledvinu každý, kdo ji potřeboval. U nás tedy mohl udělit výjimku z věkové hranice Okresní výbor Komunistické strany Československa, a tak je jasné, že především ji dostávali „zasloužilí“ soudruzi.
Mýtem rovněž je, že za socialismu bylo zdravotnictví zadarmo. Nikoliv, bylo prolezlé korupcí skrz naskrz. Jistému primáři v sedmdesátých letech v jedné okresní nemocnici v současném kraji Vysočina říkali lidé výstižně Mengele. Bylo veřejným tajemstvím, že ten, kdo mu nedal úplatek řádově v tisícikorunách ( a to byly tehdy velké peníze), se mohl rovnou obrátit na pohřební službu. Nicméně měl vlivnou pozici v KSČ a nikdo na něj neměl.
Kamarád z Plzně si za svých medicinských studií v osmdesátých letech přivydělával na brigádě jako sanitář ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze na Karlově náměstí. A zažil tam hodně otřesné scény, kdy vozil nepohyblivé pacienty na různá vyšetření a zpět. Jednou mu nějaká stařenka dávala do ruky padesátikorunu. On to udiveně odmítl, ale ona začala naříkat a plakat, že nechce zůstat dole v zimě. Byl z toho šokován, ovšem později se dozvěděl, že ostatní sanitáři nechávali pacienty, kteří jim nedali „všimné“, čekat třeba tři čtyři hodiny ve studené nemocniční chodbě.
Není také pravdou, že za komunistů nebyli opilí lékaři. Byli! Sám vím o několika takových obvoďácích na Znojemsku, kteří běžně ordinovali pod vlivem alkoholu, ale pokud neudělali nějaký velký průšvih, tak bylo ticho po pěšině.
Světoznámý kardiochirurg profesor Jan Pirk to už dříve řekl jasně, československé socialistické zdravotnictví se vyznačovalo nedostatkem peněz, zastaralými přístroji a chyběly rovněž devizy na nákup kvalitních léků ze zahraničí.
Pádným důkazem o katastrofálním stavu socialistického zdravotnictví jsou tyto nesmlouvavé statistické údaje. Před komunistickým pučem v roce 1948 mělo Československo střední délku života na úrovni 12. země na světě – v roce 1989 se propadlo více než jednou tolik na 27. příčku. To nepotřebuje dalšího komentáře! Čili tvrzení o skvělém socialistickém zdravotnictví jsou velkou lží. To, že to komunisté stále opakují jako svoji mantru, na tom nic nemění.
