Levice truchlí nad skonem rudého zločince a masového vraha Fidela Castra. U ruského prezidenta Putina adorace tohoto kubánského arcilotra nepřekvapuje, u šéfa Evropské komise Junckera je to smutné.
Vladimír Putin uvedl, že Fidel Castro je tvůrcem „svobodné a nezávislé Kuby“, která se stala vlivným členem mezinárodního společenství a zářným vzorem pro mnoho zemí a národů.
Ještě dál zašel předseda moskevského sněmu Alexej Šapošnikov, který Castrovo úmrtí označil za nenahraditelnou ztrátu pro lidstvo. A dokonce hodlá v Moskvě postavit památník Fidela Castra, této údajně skvělé osobnosti mimořádného významu, a pojmenovat po něm jednu z moskevských ulic. To je jenom jeden z mnoha důkazů, že současné Rusko i přes povrchní kapitalistický nátěr zůstalo ve skutečnosti komunistickou zemí, která si libuje v glorifikaci zločinců nejhrubšího zrna.
Smutné ovšem je, že předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker prohlásil, že ve vůdci kubánských komunistů svět ztratil muže, který byl pro mnohé hrdinou. No, to raději nebudu komentovat, já si nic takového nemyslím. Naopak si cením prohlášení zvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa, že Castro byl brutální diktátor, a pokud bude Kuba nadále pošlapávat základní lidská práva, zruší předchozí Obamovu vstřícnost vůči ní, která byla podle mého názoru chybná, protože kubánský režim žádné ústupky Bílému domu nenabídl.
Přitom šéf kubánské rudé smečky a údajný bojovník za svobodu v roce 1968 podpořil okupaci naši vlasti zločinným Brežněvovým sovětským režimem. Čili to, že Čechům a Slovákům byla upřena svoboda, mu nevadilo a schválil tak násilí na našich národech.
Fidel Castro je zodpovědný za vraždy 25 tisíc lidí, kteří byli popraveni nebo zemřeli následkem nelidského vězení v kubánských koncentrácích. Ty se mimochodem velmi podobaly nacistickým lágrům a sovětským gulagům. Vězněno v nich bylo na 350 tisíc odpůrců kubánského komunistického režimu, což se v porovnání s počtem obyvatel blíží Stalinovým represím v bolševickém Rusku. V éře jeho vlády opustilo Kubu cca 1,2 milionů – 1,5 milionů lidí, kteří v drtivé většině emigrovali do Spojených států amerických. Desetitisíce Kubánců rok co rok riskují plavbu na chatrných podomácku vyrobených plavidel přes Mexický záliv, aby se dostaly pryč ze své země za lepším životem na Floridu.
A teď porovnejme diktátora z „ostrova svobody“ s chilským autoritativním vládcem Augusto Pinochetem, který se zmocnil vlády po svržení prezidenta Salvadora Allendeho. Podle zprávy tamní komise pro usmíření zemřely za chilského vojenského režimu kvůli represím asi tři tisíce lidí a vězněno jich bylo zhruba 40 tisíc. To je tedy daleko méně než za Castra na Kubě. A přitom je masový kubánský vrah pro mnoho zvrácené levičáky hrdinou, ale Pinochet, který jeho kvalit zdaleka nedosahuje, odporným padouchem.
Navíc chilský generál zachránil vojenským převratem svoji zemi od hospodářského kolapsu, ke kterému pod socialistou Allendem nevyhnutelně směřovala. Dá se říci, že svoji vlast ušetřil osudu nynější Venezuely a přivedl ji k hospodářskému rozkvětu. Pinochetovo Chile se stalo ekonomicky nejsilnější zemí jižní Ameriky.
Kuba pod Castrem dospěla k totálnímu rozvratu hospodářství a jejím typickým symbolem se staly potraviny na příděl, které u nás byly zavedeny v roce 1939 a zrušeny o čtrnáct let později. Nicméně příčinou tohoto opatření byla válka a to se dá pochopit. Pokud však k něčemu takovému sáhne země v době míru, svědčí to o její totální neschopnosti.
A ještě jeden velmi silný argument existuje ve prospěch Pinocheta. On v roce 1990 dovolil Chilanům, aby se v referendu svobodně rozhodli, zda chtějí pokračování jeho vlády nebo změnu. A pouhá těsná většina hlasujících se rozhodla pro změnu. Castro nic takového jako typický komunista, který chce totálně a totalitně ovládat společnost, nepřipustil.
