Přesvědčivým důkazem komunistické zrůdnosti jsou fotografie lidí, kteří v Berlíně utíkali ze socialistického ráje na Západ. Takových lidí byly miliony. Reálný socialismus se obecně vyznačuje masovým exodem ze zemí, kde vládne.
V současnosti je klasickým příkladem Kuba. Tisíce Kubánců se každoročně snaží překonat na nejrůznějších plavidlech moře mezi „ostrovem svobody“ a americkou Floridou. Mnozí se přitom utopí, ale proudy uprchlíků nezeslabují. Nedávno hrála kubánská reprezentace na fotbalovém mistrovství severní a střední Ameriky v USA a čtyři její hráči emigrovali. A to se děje prakticky pokaždé, když kubánští sportovci vyjedou na Západ. Někdo zkrátka vezme roha, protože na Kubě odmítá žít.
Východní Německo opustilo v letech 1953 – 61, když ještě nebyla v Berlíně spuštěna železná opona, na 2,6 milionů lidí. Je pozoruhodné, že podle komunistů tam měl být ráj na zemi. Ale lidé jim jaksi utíkali. Tak sáhli k řešení jim vlastnímu a postavili v Berlíně velkou zeď, která měla útěkům zabránit. Normální režim se snaží o zlepšení života lidí. Komunisté staví zdi a brání svým poddaným v cestě za svobodou. Také vraždili ty, kteří s nimi v jejich koncentrácích žít nechtěli. Jen u Berlínské zdi bylo zabito kolem dvou set lidí. Oni připomínají popleteného krále z pohádky Pyšná princezna, který udělil svobodu staré chůvě tím, že jí dal pilník. Rudí zločinci, zase řeší problémy, tím, že staví zdi a zakazují lidem cestování. Nikoliv tak, že by se snažili seriózně zabývat příčinami emigrace.
Nedávno zesnulý spisovatel Ludvík Vaculík kdysi napsal esej s příhodným názvem Komunismus je bití. Lépe vystihnout podstatu tohoto zločinného režimu nemohl. Když vidím, jak lidé dělali všechno možné, proto, aby utekli z komunistických koncentráků (ano, tzv. socialistický blok ve východní Evropě byl jedním velkým lágrem), tak chápu kamaráda, který řekl. „Když Vás někdo bude přesvědčovat, že komunismus byl vynikající, tak mu dejte pořádně přes hubu.“
