Jeho fantastické činy patří suverénně k tomu nejlepšímu, čím se mohou Češi chlubit v boji proti nacismu. Jan Smudek, vzor filmového hrdiny Victora Laszla z Casablanky, zemřel před deseti lety ve výroční den sametové revoluce. Tolik glorifikovaný, ale ve skutečnosti zbabělý komunista Julius Fučík, mu nesahá ani po kotníky.
Nedávno jsem v českobudějovickém Senior domě mluvil se dvěma starými manželi z Domažlic. Třiaosmdesátiletá dáma Smudka osobně znala a na jeho činy si dobře pamatuje.
Ten o sobě dal vědět už v červnu devětatřicátého roku, kdy spolu se svým spolužákem z mistrovské školy Františkem Petrem zastřelili na Kladně německého policistu. I když v tomto případě se jednalo o nešťastnou náhodu, oba mladíci se pouze chtěli zmocnit pistole poněkud přiopilého strážce pořádku.
V březnu příštího roku si pro Smudka přijelo do jeho rodných Domažlic klatovské gestapo. A mladý muž se vypjal k nejheroičtějšímu činu v historii českého protinacistického odboje. Gestapáci jej přistihlo neozbrojeného, ale on pod záminkou, že na půdě je ukryta vysílačka, na ni vylákal šéfa gestapáků. Byla to však lest, na půdě za trámem měl Smudek schovanou pistoli. Tou gestapáka těžce zranil do hlavy a v nastalém zmatku utekl.
To co tehdy pětadvacetiletý Smudek předvedl je něco, pro co pomalu nenacházím slov, úžasně dokonalého. Mnoha jiným by se při zatčení gestapem rozklepala kolena, ale on v několika vteřinách vymyslel bleskově perfektní plán, jak se z toho průšvihu dostat. Ten člověk byl genius!
Smudek pak ještě na svém útěku zastřelil dva příslušníky německé finanční stráže a z dramatických okolností se dostal mimo jiné i přes onu Casablanku až do Velké Británie, kde vstoupil do Československé armády. V roce 1948 pak před komunistickým režimem emigruje znovu a více než čtyřicet let mu pak totalitní socialistický režim bránil v návštěvě vlasti.
Je tedy pochopitelné, že bolševici o tomto hrdinovi mlčeli a místo něj vytáhli na piedestal protinacistického odboje pochybného Julia Fučíka, který se ovšem příliš hrdinně nechoval.
Smudka překvapilo gestapo neozbrojeného, on se však nevzdal a dostal se na svobodu. Fučík byl v okamžiku zatčení ukrytý za dveřmi a měl u sebe dvě pistole. Pravidla odboje v takovém případě velela střílet za každou cenu a pokusit se o útěk, ale Fučík zklamal a vzdal se zasahujícím gestapákům bez boje. Jistě, můžeme namítnout, že kdybychom se sami ocitli ve Fučíkově situaci, kdoví jak bychom se zachovali. Ano, ale važme si skutečných hrdinů, a ne nějakých vymyšlených napodobenin.
