Je k smíchu a pláči zároveň, když se k mistru Janu Husovi a husitům hlásí komunisté. Ti se tak vlastní hloupostí dostávají do prekérní situace. Na jedné straně prosazují tzv. vědecký (ve skutečnosti nevědecký) materialismus a náboženství je pro ně opiem lidstva, na straně druhé pak obdivují zapálené boží bojovníky. Inu těžká schýza.
Husité, kteří se takto nazývali podle svého vzoru upáleného před 596 let v jihoněmecké Kostnici, byli křesťanskými bojovníky, bijící se za to, aby se země podle jejich představ přiblížila království Božímu, a nikoliv za nějakou beztřídní společnost, protože o něčem takovém neměli ani potuchy. Husitství tvořilo několik různých směrů (pražané, táborité, sirotci atd.), jehož zástupci se shodli na základním společném programu, kterým byly proslulé čtyři pražské artikuly.
1) Aby slovo Boží v českém království svobodně hlásáno bylo.
2) Aby svátost těla božího a krve boží pod obojí způsobou totiž chleba a vína byla podávána.
3) Aby skončilo světské panování kněžstva nad zbožím časným.
4) Aby všichni hříchové smrtelní protivíce se zákonu Božímu trestáni byli.
S vtipem a nadhledem sobě vlastním to popsal v jednom ze svých vynikajících epigramů Karel Havlíček Borovský.
Proč vznikly husitské rvačky,
rozhodnout se při nich mělo,
zda se má jíst boží tělo
s omáčkou či bez omáčky.
To jsou čistě křesťanské požadavky v vyplývající z ducha husity chápané Bible. Je tedy patrné, že husitství bylo především hnutím náboženským a husité s dostali do války s celou Evropou, protože se považovali za lepší křesťany než ti ostatní. Nepochybujme o to, že mezi představiteli „kalicha“, byli úctyhodní mužové, kteří si upřímně přáli nápravu církve. O žádném osvobození chudiny se v artikulech nemluví.
Jeden katolický duchovní (jméno si už bohužel nepamatuji) zavřený v padesátých letech vzpomínal, jak se ho omezený komunistický vyšetřovatel StB zeptal co říká na Jana Husa a Jana Žižky. Kněz ho perfektně usadil, když odpověděl, že komunisté by oba zavřeli do lágru do Jáchymova nebo rovnou popravili. Prvního jako katolického kněze neboli podle komunistů flanďáka a toho druhého jako kulaka. Přesně tak, ve skutečnosti by tito oba rodem Jihočeši patřili podle zvrácené marxistické logiky mezi třídní nepřátele.
Husité by se ovšem s komunisty také nepárali a ničili by je. Zajaté bolševiky by podle dobových zvyklostí upalovali jako odporné kacíře a nepřátelé Boží. Stoupenci kalicha se nepárali s katolíky, kteří pekel nich byli antikristy, i když věřili ve spásu prsotřednictvím Božího syna Ježíše Krista. Je tedy logické, že daleko hůř by u nich dopadli kovaní bolševici, kteří by tvrdili, že žádný Bůh neexistuje. Takoví by neměli šanci přežít. A upřímně řečeno, velká škoda by to nebyla.
Pozoruhodný byl taky konec období, které nazýváme husitství. V roce 1436 císař Zikmund povýšil Tábor na královské město. Někdejší husitská bašta dostala do erbu dvouhlavého císařského orla a stala se feudálním pánem desítek okolních vesnic. Obyčejní poddaní museli stejně tvrdě pracovat jak pro bývalé husity, tak pro katolického šlechtice Oldřicha II. z Rožmberka, který kdysi s tábority bojoval. Dovolím si parafrázovat klasika Járu Cimrmana. Byla to taková pěkná tečka za tím našim případem.
Nepochybujme o tom, že husité patřili k nejlepším bojovníkům středověku. Ovšem válčili za něco, čemuž většina Čechů, kteří se hlásí k ateismu nerozumí a rozumět nemůže. Byl bych rád, aby ti, co se ohání Žižkou a jeho bojovníky poctivě dopověděli na otázku, jestli by i oni šli bojovat za to, zda „jíst boží tělo s omáčkou či bez omáčky“. Já tvrdím, že nikoliv. A takový až nebezpečně radikální husitský kněz Jan Želivský byl náboženským fanatikem - Usamou Bin Ládinem 15. století.
Husitství je středověkou záležitostí, kterému my, pokud se nedokážeme vžít do myšlení a pocitu tehdejších lidí, neporozumíme ani náhodou. Ovšem současnosti nemá už moc co říct. A podobně už to v předminulém století viděl i proslulý národní bard - Karel Havlíček Borovský.
