Tak jsem se po šesti letech odhodlal podívat do šuplíku v nočním stolku mé ženy Evy. A čekalo mně velké překvapení v jejím deníku, respektive v podobě pouhých pěti slov.
Ta slova byla Noam Cohen, Tel Aviv, děkuji. Zpočátku jsem si říkal proboha, o co může jít, co se stalo, kde k tomu člověku přišla? Ale pak mně to došlo, Eva pracovala v pokladně na zámku Hluboká a jednou tam na ni hrubě dotírali nějací opilí ruští násilníci, kteří si chtěli vynutit prohlídku v ruštině. A přišli jí na pomoc dva muži, z nichž jeden byl Izraelec, víc jsem toho nevěděl, tedy jen to, že jednoho rusáka pěkně zmáčknul, a že na vojně sloužil u speciálních paragánských jednotek.
Takže to as pravděpodobností hraničící s jistotou bude ono. Rád bych Vás Noame Cohene našel, já už byl v Izraeli dvakrát a také v Tel Avivu. Chtěl bych Vás najít, seznámit se s Vámi a dát si třeba i nějakou tu sklenku vína. Jenomže mně je jasné, že to je téměř nemožné. To je stejné jako hledat někoho v Praze, o kterém víte pouze to, že se jmenuje Jan Novák.
Ale jsem rád, že jsem to dokázal. Přece jenom už onen izraelský hrdina pro mě není bezejmenný, už má jméno. Ty drahoušku v nebi už o něm jistě víš všechno. Já vím, že ho také jednou poznám, a potkáme se s ním společně milá Evo. V Izraeli žijí správní chlapi, kteří umí druhým pomoci, když to potřebují.
