Tato publikace se kolektivu autorů opravdu povedla a lze ji doporučit každému zájemci o historii naší země. Kniha je bez nesmyslů typu husitství nejlepší éra našich dějin, ale zdobí jí nadhled.
Ten je pro práci historika potřebný a knize Dějiny Česka, kterou letos vydalo nakladatelství Lidové noviny v osvědčené edici Dějiny států, rozhodně nechybí. Je určitě sympatické, že pokračuje v té nejlepší tradici polistopadového dějepisectví, které s úspěchem bourá překonaná klišé o tom, jak jsme za Rakouska úpěli apod. Naopak v 19. století, zvláště v jeho druhé polovině došlo k obrovskému vzepětí českého národa na poli školském, kulturním i hospodářském. Češi sice na mocnářství nadávali, to je pravda, ale až do I. světové války si neuměli jeho rozbití představit.
Také je pravdou, že za tohoto velkého konfliktu se v rakousko-uherské armádě proti mužstvu (nejen proti Čechům) používaly tělesné tresty. Ovšem přesto velká většina českých vojáků zůstala až do konce války věrna císaři a do legií vstoupila jen menšina Čechů a to i z řad zajatců, kteří tuto možnost také většinově odmítli.
Velice dobré je připomenutí i slabin nástupnického státního útvaru Republiky československé, jak zněl její oficiální název. Na jejím území, hlavně tedy v Čechách, na Moravě a ve zbytku Slezska, sice bylo soustředěno na zhruba 60 - 70% veškerého průmyslu habsburské monarchie, což ovšem byla i příčina problémů, protože jsme přišli o rozsáhlá odbytiště jeho produktů, které chudé Slovensko nedokázalo nahradit v žádném případě. A proto nás hospodářská krize v třicátých letech zasáhla silněji než okolní země. Ekonomové poukazují také nato, že vyspělost hospodářství států se pozná podle velikosti terciárního sektoru. A v tomhle ohledu české země zaostávaly za Rakouskem. U nás v něm pracovalo 8% osob, v Rakousku 17% osob. Dalšími československými problémy byly malosériovost výrobků, nízká produktivita práce a malé mzdy.
V kapitole věnované běžnému životu v Protektorátu Čechy a Morava je také uvedeno, že dělníci tenkrát začali jezdit na závodní rekreace, častým cílem byly lázně Luhačovice. Také pracovní prostředí se za okupace zlepšovalo, zřizováním šaten, sprch, kantýn a jídelen. I toto si musíme připomínat. Je samozřejmě jasné, že tato opatření neprováděli okupanti z lásky k Čechům, ale protože potřebovali české a moravské zbrojovky a jejich kvalifikované pracovníky. Taková heydrichovská taktika cukru a biče, na jednu stranu jistá vstřícnost, na druhou pak kruté represe jako například po atentátu na Heydricha.
Zásadní předností knihy je, že není čistě popisná, ale zamýšlí se nad jednotlivými dějinnými úseky, dává je do širších celoevropských souvislostí a zabývá se de facto smyslem českých dějin.
Slabiny tohoto díla téměř neexistují. Vytkl bych snad na stranách 53 a 54 hodnocení důležitého dokumentu Zlaté buly sicilské z roku 1212, která je složena ze tři listin. Tato informace v knize chybí, přičemž ta třetí listina se zabývá vlastnictvím moravského markraběte Vladislava Jindřicha, bratra českého krále Přemysla Otakara I., kterému bylo mimo jiných přiděleno zboží Mocran et Mocran. O význam těchto slov se mezi historiky stále vede spor, některí jsou přesvědčeni, že jedná o Moravu, kterou dal tehdejší římský král Fridrich II. Vladislavovi jako říšské léno. Zmíněn mohl být i rok 1182, kdy sloučením přemyslovských údělů na Moravě vzniklo samotné Markrabství moravské. Ale to jsou opravdu jen drobnosti.
Dějiny Česka,
ed. Jan Klápště – Ivan Šedivý,
nakladatelství Lidové noviny
Praha 2019
Hodnocení: 95%
