Původních signatářů tohoto provolání bylo 241. To však stačilo komunistům k rozpoutání obrovské vlny represí a nenávisti. Nejhůře na tom byli chartisté mimo Prahu, které si StB podávala mimořádně brutálně.
V sobotní MF DNES je výborný článek Chartisté z maloměsta od Pavla Švece. Ten popisuje až neskutečnou rudou hysterii, která vypukla v souvislosti s dokumentem Charta 77 v druhé polovině sedmdesátých let. V únoru 1979 někdo rozhodil v Jindřichově Hradci letáky, ve kterých se žádaly odchod okupačních armád z Československa, propuštění politických vězňů, svobodné volby, ukončení stalinistické politiky atd. To stačilo k mohutnému nasazení tehdejší komunistické politické policie Státní tajné bezpečnosti. Ta prověřila stovky lidí, zkontrolovala tisíc psacích strojů na okrese a provedla detailní rozbory a složité expertízy letáků, kterých někdo zřejmě z jedoucího auta vyhodil přes tři sta. Je až neskutečné, co všechno se dělo kvůli takové hlouposti. Kolik peněz muselo stát takové obrovské nasazení lidí a techniky a nakonec s nulovým výsledkem?
Celé to byla taková velká tragikomedie. Signatářů Charty 77 byly řádově stovky a komunisté tvrdili, že mají za sebou většinu obyvatel. To se pak člověk musí ptát, proč se chovali tak vyděšeně, proč tolik nenávistných článků v novinách, proč tolik vynucených prohlášení pracujících, umělců apod., kteří navíc protestovali proti něčemu, co většinou neznali. Soudruzi totiž nutili lidi podepisovat provolání proti textu, který zakázali zveřejnit. To byla absurdita nejvyšší. Ale odpověď je jasná, komunisté se lidí ve skutečnosti báli a jakýkoliv projev svobody brali jako ohrožování.
Ona Charta 77 koneckonců nebyla žádnou protisocialistickou iniciativou, ale výzvou k vládnoucímu režimu, aby dodržoval lidská práva, k čemuž se zavázal na Konferenci o spolupráci a bezpečnosti v Evropě v Helsinkách v roce 1975. To, že to komunisté nedělali, nás ovšem nemůže překvapit. Lhaní, podvody a podrazy pro ně byly vždy typické.
