Nedávno jsem si přečetl nějaký hloupý nesmysl od Ladislava Kašuky, jaké on už tradičně vyrábí. Bylo to cosi ve smyslu, že katolická církev byla protivlastenecká. Takovou lež může napsat jenom ten, kdo je opravdu těžce postižen vážnou duševní chorobou, kterou odborníci diagnostikují jako rudou nenávist. Pravda je opačná, katoličtí duchovní zakládali české školy, psali a šířili české knihy, byli klíčovými předplatiteli českých časopisů a také do nich přispívali.
Ani nevím, jak mám začít. Napadá mě od Adama, respektive od Dalimila, protože autor nejstarší česky psané Dalimilovy kroniky ze 14. století byl z největší pravděpodobností katolický kněz.
A když už jsme u kronikářské tvorby, nesmíme zapomenout na kněze a děkana Karlštejnské kapituly Václava Hájka z Libočan, který je autorem Kroniky české z první poloviny 16. století. Ta sice není úplně přesná, nicméně je psaná nádhernou starobylou češtinou. Jako literární dílo je vynikající.
Další rozvoj české a česky psané literatury nastal v době pobělohorské, kterou mají mnozí právě kvůli nevědomosti u některých kombinovanou i s jednoduchostí zafixovanou jako dobu temna. Přesto u nás po roce 1620 vycházely kvalitnější české knihy než před tolik démonizovanou Bílou Horou.
Vznikala například nádherná duchovní básnická díla. Básník a skladatel Adam Michna Václav z Otradovic napsal tři české sbírky duchovní lyriky a je také autorem dodnes známých písní, například svatební Nebeští kavalérové nebo koledy Chtíc, aby spal, tak zpívala. Jezuita Felix Kadlinský překládal básnická díla z němčiny do češtiny, asi nejlepší z nich je duchovní sbírka Zdoroslavíček v kratochvilném hájíčku postavený. Další jezuita Bedřich Bridel proslul mimo jiné sbírkou českých vánočních koled Jesličky a skladbou Co Bůh, člověk. Velkým obráncem českého jazyka byl další jezuita Bohuslav Balbín, který napsal Rozpravu na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého.
Výraznou zásluhu na záchraně českého jazyka má kněz a další jezuita Josef Dobrovský a toho je snad zbytečné dále představovat. Je pozoruhodné, kolik jezuitů se věnovalo česky psané literatuře.
Když se podíváme do seznamů předplatitelů českých časopisů v 19. století, tak zjistíme, že velkou část jejich předplatitelů tvoří katoličtí kněží a díky nim tak mohly vycházet.
Nechtěl bych zapomenout ani na vlasteneckého českobudějovického katolického biskupa Jana Valeriána Jirsíka, který v Českých Budějovicích de facto založil české školství. Jeho zásluhou zde v roce 1868 vzniklo první české gymnázium, dále mu zajistil budovu a první tři roky platil jeho provoz. Podílel se též na založení české dívčí obecné školy v roce 1871 a české obecné chlapecké školy v roce 1873.
Mezi významné literáty 19. a 20. století patřil i katolický kněz a český spisovatel Jindřich Šimon Baar. Je mimo jiných autorem románu ze selského jihočeského prostředí Jan Cimbura a Chodské trilogie.
Mohl bych pokračovat dál, a psát o mnoha dalších katolických vlastencích, jenomže na to by tento blog nestačil. Na které jsem zapomněl, těm se moc omlouvám. Kašuka a další soudruzi lžou, když obviňují katolickou církev z údajné protičeské činnosti. Byli to naopak komunisté, kteří slepě plnili příkazy z Moskvy a násilně zaváděli v českých zemích cizí ruské a komunistické tradice. Také likvidovali českou kulturu a nejlepší české spisovatele vyhnali do exilu. Jejich skvělá díla nesměla vycházet, místo nich vycházely za neblahé socialistické éry v nákladech desítek tisíc výtisků bezcenné braky.
Na druhé straně si říkám, jestli náhodou vyvracení komunistických lží není oním biblickým házením perly sviním.
