Ač monarchista, chápu, že pro někoho je 28. říjen 1918, který můžeme považovat za počátek vedoucí k československé státnosti, významným dnem. Je ovšem dobré si připomenout, komu za to vděčíme.
Faktorů umožňující vznik Československé republiky bylo víc. Svoji práci odvedli Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik, kteří přesvědčili vedoucí představitelé dohodových států, aby na poválečných mírových jednáních souhlasili se vznikem nového státu. To byl klíčový okamžik, protože kdyby vítězové války trvali na zachování Rakouska-Uherska, tak by se Československo nezrodilo. Čili Západu, respektive především USA, Francii a Velké Británii vděčí stoupenci nově vzniklého státního a po pravdě řečeno umělého státního útvaru za jeho existenci. To je třeba připomínat hlavně těm, kteří melou nesmysly o tom, jak nás Západ trvale zrazoval a zrazuje.
Kdo nás tehdy skutečně podrazil a zradil, to bylo bolševické Rusko. To ostatně separátním brestlitevským mírem v březnu 1918 s Německem a Rakousko-Uherskem podrazilo a zradilo i své dohodové spojence. Ruští komunisté vedeni Leninem se také pokusili odzbrojit čs. legie v Rusku, které byly prohlášeny za čs. armádu a součást dohodových ozbrojených sil. Bolševici navíc záměrně zpomalovali vojenské transporty legionářů do Vladivostoku, kteří odtud měli být po moři přepraveni na západní frontu do Francie. Nutno říci, že tehdejší ruské komunistické vedení zakázalo Československé národní radě v Moskvě získávat české a slovenské vojáky do legií a většinu slibů rudí vůči Čechoslovákům nesplnili. Trocký také jako vojenský komisař (ministr obrany) usiloval o násilné začlenění některých legionářských oddílů do Rudé armády. Nutno dodat, že všechny jeho protičeskoslovenské aktivity schvalovalo bolševické vedení včetně Lenina a Stalina.
Na druhé straně je z pozic zastánců československé státnosti nutné a správné ocenit carské Rusko a Rusko v demokratické éře prozatímní vlády, které umožnily vznik československého vojska v této zemi. To z hlediska historické pravdy musí zaznít.
Jednu z klíčových rolí v rozbití habsburské monarchie sehrál americký prezident Woodrov Wilson s jeho čtrnácti body, které měly zajistit poválečné fungování světa. Mezi ně patřily vznik Společnosti národů, která měl řešit spory mezi státy, svoboda obchodu (ta se bohužel neprosadila), celosvětové odzbrojení, a také právo národů na sebeurčení, na které se odkazovali čeští politici při vyhlášení samostatnosti. Paradoxem bylo, že sám Wilson nepatřil k horlivým přívržencům vzniku Československa a ještě na začátku roku 1918 prosazoval další existenci Rakouska-Uherska ve federalizované podobě.
Je dobré také ocenit zásluhy rakouského císaře a českého krále Karla Habsburského, který přijal 14 Wilsonových bodů jako podklad k ukončení války a k jednání o poválečném uspořádání. Byl to také on, kdo vydal rakousko-uherské armádě rozkaz, aby nezasahovala proti převratu v českých zemích. Tím zabránil krveprolití, které by jinak reálně hrozilo.
