Byl to velký rozdíl proti minulému roku, kdy nás okupoval Sovětský svaz a Češi se Slováky se bouřili proti okupaci své země. Tentokrát připomínku této tragédie českých dějin brutálně potlačily domácí ozbrojené složky.
Desítky a možná stovky tisíc lidí v tehdejších srpnových dnech vyrazily do ulic českých, moravských a slovenských měst a daly jasně najevo, že s okupací své vlasti nesouhlasí. Proti nim zasáhla veřejná bezpečnost, armáda i obdoba nacistické SA, komunistické Lidové milice. Střílelo se do demonstrujících, podle nejnovějších historických bádání zahynulo tenkrát sedm lidí. Mezi nimi bylo i dítě - čtrnáctiletý Bohumil Siřínek z Písku, který neměl s protesty nic společného, akorát si šel v Praze půjčit k tetě peníze, aby se mohl dostat domů. Na Tylově náměstí ho však komunističtí zločinci střelili do břicha, hoch o tři dny později zemřel v nemocnici. Je smutné, že nikdo za tehdejší zvěrstva a vraždy nebyl souzen.
Všechno zlé je však k něčemu dobré. Komunisté tvrdili, že nabízejí tu nejlepší společnost, jaká kdy v historii lidstva byla, a jaká na světě může být. Slibovali ráj na zemi, ovšem byla to jen jedna z mnohých dalších lží. A pravda se ukázala v srpnu 1968, kdy si tehdy Sověti vynutili poslušnost po svém spojenci - Československu násilným vpádem. Já si vždy myslel, že spojenectví znamená vzájemně si pomáhat v případě napadení nepřítelem. Od toho spojenecké smlouvy jsou. Považuji za nenormální, když ten, kdo o sobě tvrdí, že je spojenec a přítel, napadne jinou spojeneckou zemi a vraždí její obyvatele. Sovětský svaz tak učinil dvakrát, v roce 1956 přepadl Maďarsko a o dvaadvacet let později pak Československo. Polsko uniklo osudu obou zemí v osmdesátých letech minulého století jen o vlásek. Varšavská smlouva vedena SSSR byla spolkem, který se udržoval při životě jenom pomocí násilí a přepadávání vlastních členů.
„Komunismus je bití,“ prohlásil kdysi spisovatel Ludvík Vaculík a měl pravdu. Události devětašedesátého roku ukázaly, že Husákův komunistický režim se drží u moci pouze za pomocí krutého násilí, jinak to neuměl. To, že by podstoupil svobodné demokratické volby, aby vyšlo najevo, jak to s jeho podporou mezi lidmi doopravdy vypadá, nehrozilo. Ve skutečnosti se tak ukázal jako nesmírně slabý. Bohužel, úpadek a zaostávání naší vlasti trvaly ještě dalších jednadvacet let.
Bavím se ovšem u toho, jak tady Jaromír Petřík srovnává tehdejší sovětskou okupaci našich zemí s přítomnosti americké armády v Polsku a Pobaltí. Sovětská vojska spolu s dalšími armádami Varšavského paktu k nám vtrhla bez souhlasu tehdejších státních představitelů a proti vůli drtivé většiny Čechů a Slováků. Pobyt sovětských okupačních vojsk byl u nás odsouhlasen teprve dodatečně a po nevybíravém nátlaku na čs. orgány. Američtí vojáci jsou v Polsku a v Pobaltí se souhlasem tamních demokraticky zvolených parlamentů a vlád. Nejdřív přišlo schválení jejich pobytu a pak teprve nastal vstup vojáků. Navíc Poláci, Litevci, Lotyši a Estonci si sami vyžádali americké jednotky z obavy před ruskou vojenskou hrozbou. Koneckonců mají s Ruskem špatné historické zkušenosti a vědí, co dělají. Velká většina obyvatel Polska a Pobaltí také s umístěním americké armády na svém území souhlasí. Kdo pořád nechápe ten rozdíl, je na tom s rozumem velmi špatně.
Ještě takové přirovnání. Do svého bytu si mohu pozvat na návštěvu, koho chci, a nikdo do toho nemá co mluvit. A návštěva u mě může zůstat s mým svolením, jak dlouho chce. Ale je rozdíl, jestliže přijde návštěva, nebo se do obydlí vloupá někdo nezvaný bez souhlasu majitele.
