Ukazuje se, že i skvělé nápady mohou ztroskotat na těch docela obyčejných věcech. Jako je třeba klobouk.
Sudičky jsme opustili právě v okamžiku, kdy Akitemtira váhavě zmínila možnost společného podnikání. Merlotinu reakci jsme ještě zaslechli, význam zkratkového slova jí Packalka vysvětlila vzápětí. Merlotě se líbilo hlavně to omezené ručení.
„To je boží, to můžeme každýmu nakecat co chcem,“ pochopila umělkyně.
„Ne tak docela, drahoušku,“ brzdila její nadšení Packalka, která vlastně byla ráda, že se nemusí hned vyjádřit k nápadu, který jí připadal… no řekněme tak trochu bláznivý. Tedy vlastně ani ne moc bláznivý, ale možná takový divný. Nebo ne snad divný, ale… zkraťme to, prostě ji štvalo, že na to nepřišla sama.
„Je to zajímavý návrh,“ začala svou řeč tím nejnemožnějším způsobem, „ale jak bychom to nazvaly?“
Aha, souhlasí, pochopila Akitemtira. Koutkem oka zahlédla, že se Merlota nadechuje, a proto ještě rychle namítla:
„No právě. Musíme vědět, co nabízíme.“
„Co asi?? Sudičkování!“ dostala se ke slovu Merlota. „Kruci, to je jako paličkování. To je blbý. Sudba zase jako hudba. Eště by po nás chtěli vrzat… já teda trochu umím na klimpr… hele, a co dybysme dělaly sudbu s hudbou? Taková Vosudová! Do háje, to ale nezahraju!“
Packalka už zase vypadala jako těsně před výbuchem. Představa vystoupení podbarveného vznosnými tóny páté symfonie c moll byla úchvatná… a zase na to musela přijít ta pitomá Merlota!
„Nepředbíhej,“ zchladila její euforii. „Akitemtira má pravdu, musíme napřed zformulovat nabídku a vymyslet název společnosti. Pak budeme potřebovat reklamu a ÍTÝ pracovníka.“
Akitemtira předem věděla, na co se Merlota zeptá. A paní profesorka se taky nevyjadřuje příliš odborně.
„Nikoli, drahá Merloto, žádný mimozemšťan. Ono se to totiž vyslovuje AJTÝ, milá Packalko. A taky předbíháš.“
Následující diskuse nabrala takové obrátky, že už bohužel nestíháme. Z příští zhruba hodiny velmi vzrušené debaty lze zaznamenat pouze útržky. Průvodcem nám budiž toliko Merlotin vnitřní hlas, protože právě ona o všem důkladně přemýšlí.
Osud na míru a dárek zdarma. Jo, ten dárek je dobrej nápad. A eště k tomu zdarma! Já sem teda nikdy za žádnej dárek zaplatit nechtěla, ale co.
Přijdeme o svátcích i v neděli. No nazdar.
Věštba na splátky. Tahat z lidůch prachy je hrůza.
Hele, mám taky nápad! Vaše děťátko, náš kšeft! Ne, to je moc voprsklý. Ale zase je to pravda.
Vašemu osudu dodáme objem a lesk. To by šlo, hlavně ten lesk.
Nahlédneme Osudu pod pokličku. Jen žádný hrnce a pukličky!
Soudíme rychle a spravedlivě. Blbost, to přece dělaj soudy a né my.
Tři přadleny na webu. Na čem? Nemělo to bejt na chlebu?
Ptáte-li se, proč právě přadleny, tedy proto, že sudičky jimi bývaly odjakživa. Pak ovšem přadleny zlikvidoval textilní průmysl. Jak víme, sudičky jako takové to naštěstí přežily… a ty naše sudičky se ve vymýšlení firemního štítu pořád ještě nehnuly z místa.
„Ty přadleny sou nesmysl, nikdo neska neví, jak taková baba vypadá. To už bys mohla říc čechradla nebo hašple. Jó, a každej by nám řikal rašple!“ Merlota propukla v hlasitý řehot. Kde právě ona vzala čechradlo a hašpli? Bůhví, ale je pravda pravdoucí, že to textilní stroje skutečně jsou.
Packalka si psala cosi na okraj včerejších novin.
„Děvčátka,“ oslovila své družky a neznělo to vůbec upřímně, „co kdybychom název společnosti utvořily ze začátečních písmen našich jmen? Co třeba PAMERAK? Nebo snad PACAKIMER? Ta harmonie konsonant a vokálů je k tomu přímo stvořená!“
Merlota se tvářila dost kysele:
„Hele, já vůbec nevim co je ten kosmonaut v lokálu nebo co to meleš. Ale uznávám, neni to tak uplně blbej nápad, jenže proč musí bejt dycky první tvoje méno? Proč ne třeba MERPACAK nebo AKIPAMER, co řikáš? No jó, holky, to je jako ta KARMA, jenže ten Macháček to měl snadný dyž to bylo jenom jeho,“ blýskla se umělkyně dnes již podruhé encyklopedickými znalostmi.
Packalka zbystřila. Karma! Zákon příčiny a následku ve smyslu lidských činů. Jen ten Macháček jí tam nějak neseděl, ale kdoví, co si ta bláznivá osoba zase popleta.
„Myslíš koncept nesmrtelné duše?“ zeptala se pro jistotu.
„Mysim teplou vodu,“ odtušila Merlota.
Ano, některá slova dokážou nadělat brikule. Jenže co měl ten Macháček dělat, když už ten průtokový ohřívač vymyslel? Můžeme snad vinit jeho rodiče? Mohli to tušit a dát synkovi jiné křestní jméno? Inu, mohli, kdyby… Třeba takový Ignác. IGMU by si nikdo s nesmrtelnou duší nespletl. Ale to je právě to kdyby.
Akitemtira projevila svůj zvláštní smysl pro iracionální racionálno. „Ať rozhodne Osud!“ prohlásila slavnostně.
„A kde ho tak nahonem vemeš? A jak to asi může rozhodnout bez nás dyž my sme jeho ty…zvěstovatelky?“ No ovšem, Merlota.
„Pro tentokrát dáme Osudu volnou ruku. Napíšeme všechna ta jména na malé papírky, které dáme do klobouku a pak… někdo jeden vylosuje. Nejlepší by byl papoušek.“
Skvělé řešení. Až na to, že nemají ani klobouk, ani papouška.
