Kočovné divadlo, univerzita, laboratoř. Co skrývá minulost? A může být velký svět malý?
Dnes necháme sudičky odpočívat. Ty staré dámy jsou z minulých dnů docela unavené. Merlotu rozbolela hlava, nejspíš z přemýšlení a z přílišné zodpovědnosti. Packalka si musí uklidnit nervy, bylo toho na ni tolik, že je chvílemi začala ztrácet. Akitemtira se v noci převaluje a špatně spí… A ta holčička, kvůli které jsme vám tenhle příběh začali vyprávět, ta ještě o světě nic neví.
Někdy o našich sudičkách mluvíme jako o starých dámách. Není to neuctivé? Možná by vás zajímalo, kolik je jim ve skutečnosti let. Ale to je potíž. Je to tak, že když se v určitém věku stanou sudičkami, už dál nestárnou, tedy alespoň úředně. Ale ani to není tak jednoduché. Vy to, milé děti, ještě nevíte, ale lidský věk je jednak číslo, a pak taky to ostatní.
Akitemtira vždycky usilovala o to, aby se sudičkou stala tehdy, až kalendář ukáže 77 let. No ovšem, šťastné sedmičky. A podařilo se. Kdykoliv se jí zeptáte, ráda a s pýchou vám to řekne. Packalka si zase potrpí na výročí a jak se to tak všechno událo, vyšlo rovných 80. Merlota se sudičkou stala…jak bychom to nejlépe řekli? V pozdním mládí. Číslo vám za nic na světě neprozradí.
Jsou prostě každá jiná. Z jejich minulosti toho moc nevíme, mají i svá tajemství. Merlota ale často a ráda vzpomíná na svoji dráhu dramatické umělkyně. Však si to poslechněte:
„To sme tenkrát hráli mysim Šekspíra. Já sem text uměla nejlíp a tak rejža řek, abych napovídala. Tak sem tam seděla v tý boudě pod jevíštěm, kníhu pro jistotu na kolenouch. Jenže jak to bylo dlouhý, tak sem si asi na chvíli zdřimla. A ten, co hrál toho hrbatýho krále, to byl náhodou fešák, najednou nevěděl, co má řikat. A tak tam chodil sem a tam a mlel porád dokola jak dál? nebo co mám teď ještě říci? No chvíli to vypadalo, že má jako to rozervaný jitro, teda nitro, a že neví co se životem a tak. Ale pak už dost zařval a já sem se strašně lekla a ta kníha mi spadla na zem. Tak sem takovym tim hlasitym šeptem, co umíme jenom my hercí, řekla vono mi to spadlo tam na zem. Hrbáč asi blbě slyšel nebo co a tak řek děsně dramatyckym hlasem opona temna padá na zem. To by bylo bejvalo nejlepčí, jenže ten vod vopony seděl zrovna někde u píva, páč to v týhle chvíli nečekal. Tak sem trochu hlasitějc zase řekla, že mi ta pitomá kníha upadla. Ten hrbatej král, co měl zrovna jako na potvoru monológ, jako že tam byl sám, měl bejt naštěstí vztelkoun i podle tý hry. Tak zařval ó nebesa, zvedněte krucinál tu knihu osudu ze země a nahlédněte v ní. Já sem to hned pochopila a lichotilo mi, že řiká nebesa, taky moh říct něco horšího. Jenomže jak sem šátrala po tý zemi, tak sem zvrhla flašku s vínem a to se rozlilo. Ale to už naštěstí přilít ten chlap co spouští voponu a bylo. No a co, lidi se smáli, jenom pár mrzoutů chtělo vrátit prachy za vstupný.“
Ovšem, takových historek je spousta a mnohé jsou i vymyšlené. Ale tahle se opravdu stala, Merlota to odpřísáhla.
Principál toho ochotnického spolku Hrajeme klasici i nové kusy býval kdysi skutečným hercem a měl z té doby takové ty známosti. Merlotu do Sboru sudiček dostal za vydatné pomoci několika demižonů slivovice.
Packalka, druhá sudička, už tak sdílná nebývala. Ale přece jen, když ji její družky hezky poprosily, vyprávěla o svém působení na univerzitě:
„Mě moji studenti zbožňovali. Vždycky mi říkali paní profesorko, vás je pro nás škoda, my vás jen zdržujeme a věda přijde zkrátka. A o moje zdraví jak se strachovali! Jděte si domů odpočinout, paní profesorko, vypadáte špatně. A což teprve rektor, ten se o mě přímo chvěl. Posílal mě pořád do lázní, jedny mi dokonce zaplatil. Kolegové profesoři měli ke mně taky velké ohledy, vždycky se tiše vytratili, aby mě v bádání nerušili. Jeden zvlášť nadaný student, ten mi dokonce daroval v kůži vázané básně, Sbohem a šáteček se to jmenovalo. To bylo opravdu dojemné.“
Svět je skutečně obrovský a zároveň docela malý. Jen tak je možné, že jeden starý barman zaslechl na srazu absolventů jisté univerzity tuto větu:
„Hele a víš vo tom, že Stará Megera teď dělá sudičku?“
Zmíněný rektor měl podobné známosti, jako principál kočovného divadla.Udělal vlastně to samé, jenom na trochu vyšší a spletitější úrovni. Packalku Sboru vnutil výměnou za místo pro syna švagrové bratrance neteře první ženy jednoho velmi vlivného pána.
Akitemtira byla už v dětství děsně dobrá v matematice. Někteří lidé říkali, že u dívky je to až na pováženou. Dnešní feministky by takovou nálepku snášely náramně špatně. Jenomže mnozí vůbec nepoznali, že jde o děvčátko. Když vyhrála čtvrtou matematickou olympiádu, byla to už vlastně nuda.
A pak objevila na půdě v domě své staré tety tu knížku. Numerologie aneb (ne)odhalená tajemství čísel se to jmenovalo. Přečetla to jedním dechem a okamžitě věděla, co dál. Později, už jako dospělá, založila firmu Numerologická Laboratoř Vesmíru a šlo to jako po másle. Dámy z místní honorace i prosté ženy z lidu chodily do ENELVÉČKA častěji než ke kadeřníkovi. A co víc, chodil tam i kadeřník a mnozí jiní pánové, ovšem až za tmy.
Jednoho dne navštívil Laboratoř hodně starý a vetchý již pán. Akitemtira provedla základní a vcelku nenáročný úkon, vypočetla z data narození číslo života. Jako běžná rutina to vypadat ovšem nesmí, zapisovala tedy dlouze mezisoučty, které přizdobila všelikými tajemnými znaky. Stařík byl napjatý jako struna. Vědma mu hlubokým a temným hlasem sdělila jeho číslo života a chystala se k výkladu, co číslo znamená, pokud jde o budoucnost, lásku, pracovní příležitosti a tak. On ji však přerušil:
„A jak jste na to číslo, madam, přišla?“
Ach, tyhle dotazy… Je to přece součást tajemné hry čísel a jejího know-how! Než se rozmyslela, co zvědavci odpoví, pokračoval sám:
„No pokud jste to sčítala, tak tam máte chybu.“
Střelhbitě se zmocnil popsaného papíru a… ó hrůzo všech hrůz!!
„…a dvacet pět a sedm není třicet tři, ale třicet dva. Takže vychází pětka, a ne šestka. Dovolte, abych se představil: Anastáz Defenestr, druhdy učitel dějepravy.“
Proto se nemůžeme divit, že Akitemtira o laboratoři mluvila jen velice, velice nerada a když, tak jen kuse a v náznacích. Když jí Merlota onehdá nadhodila, že se měla raději v součtu splést, její staré trauma se ihned vzbudilo a strašlivě se zašklebilo.
Tahle sudička si jediná podala do Sboru řádnou přihlášku. V konkurzu uspěla, v profesním životopisu taktně vynechala ten lapsus memoriae. A referenci jí napsal, hádejte kdo? Pan AD!
