Mohou sudičky zasahovat do odvěkého hájemství čarodějek, které si říkají vědmy? Prostý lid jim taky říkával baby, ale to se dnes považuje za zastaralý a lehce pejorativní termín.
Ve Sboru se o tom svého času vedly bouřlivé a vleklé spory. Vrchní sudička Evelýna Tumpachová, která je autorkou Packalčiny oblíbené publikace Sudičky jdou s dobou, je velkou zastánkyní progresivního rozšiřování kompetencí. Napsala o tom ještě esej do periodika Svět podle sudiček. Semlela tam globalizaci, celoživotní vzdělávání a současnou nadvládu informací. Taky zmínila nezbytnost překračování staletími zkostnatělých hranic vědy, umění a vůbec. K mezititulku Expanze duchovních komodit se už dostal málokterý čtenář.
Akitemtira se jí odvážila odporovat jenom jednou:
„To bysme nakonec mohly věštit i z lógru,“ namítla dost nakvašeně.
Supervizorka, jak si teď vrchní říká, s tím byla rychle hotová:
„Mohly. Jenže kdo dneska pije kafe s lógrem? A mimochodem, vážená kolegyně, nechcete přece srovnávat planety s kávovou sedlinou, že? Vy jste snad nikdy neslyšela o pomocných vědách?“
Ale slyšela. Jenže si myslí, že sudičkám do toho nic není. Navíc dráhy planet si dělají, co chtějí. To, co na první pohled znamená x, může být současně také y, a když se planety opravdu zblázní, je z toho xy2. Ale nechce mít s tou ženskou žádné problémy.
To Packalka, ta je do toho jako divá. Nahlížet do tajemných a skrytých plánů osudu je přece tak vzrušující a vždycky ji to neodolatelně lákalo. Když ještě nebyla sudičkou, používala za tím účelem zcela prozaické pomůcky. Například klíčovou dírku. Ale nyní, když všechny absolvovaly rychlokurz čtení z planet, to je jiná káva!
Co to dneska všichni mají s tím kafem? Dokonce i Merlota má před sebou hrnek s něčím takovým. Ta to čtení z planet přímo nenávidí. Moc tomu nerozumí a hlavně na to nevidí, jenže brýle na čtení považuje za … no prostě za zbytečnost. Takže samozřejmě fixluje.
Hledat utajené významy, rozpoznat důležité náznaky, nepodcenit skryté hrozby, to je pravé čtení z planet. Packalka už se nemůže dočkat. Jenže kvůli tomu zpropadenému losu je i dnes na řadě jako první zase Merlota:
„Planety naznačují, že ta holčička bude něco jako šlapací Mína,“ pronesla dramaticky. Paní profesorce málem vypadly oči z důlků:
„Proboha, jako že povětrná…?“
„Ale houby povětrná, mysim jako že hned vylítne a pak zase hned klídek.“
Akitemtira soustředěně bádala v nákresu planet a ani nezvedla hlavu. „Myslí nášlapnou minu,“ utrousila do rozpačitého ticha.
Packalka to zase neukočírovala:
„Himlhergot, nemůžeš aspoň trochu myslet, než promluvíš? Já už vážně nemám nervy na ty tvoje blbosti, jsi opravdu tak natvrdlá, nebo to děláš naschvál? Nemáš kouska zodpovědnosti. Víš, cos mohla způsobit??“
Merlota se tentokrát taky lekla. Je sice pravda, že často chtěla paní vzdělanou jen pozlobit, ale teď jí to fakt ujelo. Pocítila nutkavou potřebu trochu se posílit a zamířila ke špajzce. Pak dostala úplně šílený nápad, ale připusťme, že pramenil z upřímné snahy trochu si udobřit spravedlivě rozhořčenou Packalku:
„Nechceš cigáro?“
Profesorka byla z té nehoráznosti natolik vykolejená, že místo svého vystoupení ohledně planet spustila přednášku o škodlivosti kouření. Pak naprosto nečekaně požádala numeroložku, aby vzdor pořadí, určenému losem, pokračovala raději ona. Sudební řád to připouští, ovšem jen za velmi vážných okolností a po vzájemné dohodě.
„Vidím tu peníze,“ pravila Akitemtira a zařadila pauzu. Merlota si už nalívala a hned té skuliny využila:
„Jó? A kolik? Jéžiš holky, já musím zajít do Český Lichvářský skrz ňákej penzijní fant nebo jak se tomu řiká.“
Packalčin obličej prozrazoval obrovský vnitřní boj, ale tentokrát to silou vůle zvládla a dokázala neříct cosi jako drž už sakra hubu.
Akitemtira ten vpád naopak uvítala:
„K čemu ti to s tvým přístupem k penězům bude? Rozhazuješ jako kněžna Rohanová a ani nevíš, kde jaký prachy máš!“
Pak snížila tón hlasu a použila jinou dikci:
„A poslyšte, co praví planety. Říkají, že ta holčička, abych tak řekla, na tom bude podobně.“
S Packalkou se točil svět. Abych tak řekla! Bude na tom podobně! Ony prostě nedokážou důstojně zformulovat poselství planet, nedokážou! Zmotají páté přes deváté, pletou do toho nějaké lichváře a kněžny… kdo to vůbec je, ta Rohanová?
A vůbec nejhorší je, že jí samotné planety vytrvale ukazují jakousi podivnou vlohu. Ať to obrací nahoru dolů, zleva doprava, pořád vychází nějaký humor. K čemu to té holčičce bude? A jak to říct, aby to konečně k něčemu vypadalo? Tak tady opravdu není pevná v kramflecích. Proč to muselo zbýt zrovna na ni?
Packalka je vážně v úzkých. A ona se tolik, tolik chtěla blýsknout perfektním a profesionálním projevem! Akitemtira i Merlota jsou kupodivu zticha a očekávají její řeč. Nedá se nic dělat:
„Planety říkají, vlastně ukazují, ne, signalizují…,“ plácala se v tom. Nakonec vyhrkla: „Já to nechápu, je to nějaká legrace. A to je… to je všechno.“
Merlota zdvihla v údivu obočí, nalila si druhou sklenku a opravdu originálně se zeptala:
„A to je všechno?“
Na krátký okamžik nastalo opravdu hlasité ticho. Packalku dusil vztek na planety a vlastně na celý ten nespravedlivý svět. Vládkyně čísel mlčela, ale stav mysli se nezapřel. To ses teda předvedla.
Staly se už horší věci. A nejspíš ještě stanou.
