Pro čtenáře neurčitého věku mezi 15 a 99, případně více, které tímto upozorňujeme, že nemohou očekávat nic víc, než pouhé kratochvilné čtení.
Původně jsme vám chtěli vyprávět příběh jedné holčičky. Ale ten musí někde začít, nějak pokračovat. Právě na počátku toho příběhu se objevily tři pozoruhodné bytosti, zvané sudičky. A pak se zjistilo, že malá epizoda ze života těch sudiček je vlastně mnohem zajímavější. Ale na tu holčičku taky nezapomeneme.
Je to už dávno, hodně dávno, co se jedné únorové středy narodilo děvčátko. Holčička byla maličká jako trochu větší králíček. Její maminka byla docela zděšená, a popravdě řečeno, nějak se jí ta dceruška moc nelíbila. Ale to je zase jiný příběh. Teď zůstaneme v reálném čase.
Hned první noc, kdy byla na světě, přišly za holčičkou tři sudičky, postarší dámy celkem solidního zevnějšku. Vypadaly jako zkušený a sehraný tým, ale ve skutečnosti pracovaly poprvé a … ale to až později. Pořadí sudičkám určil los, a proto ta, která by bývala ráda začínala, hrála pomyslné druhé housle. Tvářila se, že jí to vůbec nevadí, ale moc po chuti jí to nebylo.
Ta první sudička bývala kdysi docela do větru, tak trochu umělkyně, osoba excentrická a poněkud výbušná. A nebudeme zapírat – ráda a často si přihnula dobrého vínka. A když právě nebylo, tak toho, co zrovna bylo. Tak tahle sudička se nahnula nad postýlkou, musela se o ni lehce opřít, a pak začala svou řeč:
„Já ti dávám neucto…netycto…“ chtěla říct netuctovou tvář, ale trochu se jí zapletl jazyk. Kdyby bývala netrvala na tuctech, mohlo to dopadnout o něco líp… ale znáte sudičky, rády užívají tahle zvláštní slova a staré míry.
Hned se opravila:
„Prostě takovej zvláštní ksichtík, kerej se někomu může a taky nemusí líbit. To bude záležet…no jak se to veme.“ Univerzální řešení problému s netuctovou tváří považovala za dostatečné.
Ostatní dvě sudičky obracely oči ke stropu a s obavami čekaly, co ještě přijde, neboť podle tradice i posledního Sudebního řádu měla sudička-umělkyně pokračovat. Znovu se nadechla k řeči, ale povážlivě se zakymácela a do postýlky tak trochu spadla. Holčička spala, ale na chvíli otevřela velké tmavé oči a usmála se. Můžeme-li to tak popsat, byl to nervy drásající, ale zároveň i povznášející okamžik. Avšak problém s rovnováhou vyvedl tu dámu takříkajíc z rovnováhy, a způsobil to, že svoji další řeč zapomněla. Ale jak už víme, byla ta sudička hodně nekonvenční, a tak jí to musíme odpustit.
Druhá stařenka, dříve profesorka na jedné známé univerzitě, mluvila spisovně a dlouho. Používala slova jako inteligenční kvocient, kognitivní schopnosti, analytické myšlení a tak. Abychom to zkrátili; ona té holčičce slíbila, že nebude úplně hloupá. Ale pokračovat v sudbě se neodvážila. Řád už byl narušen…
Na řadu přišla poslední, třetí sudička, jejíž největší a celoživotní zálibou byla numerologie. Podívala se na hodiny, které právě ukazovaly 23:44. Numerolog čísla sečte a vyjde mu – 13. Povzdychla si a řekla:
„Ke všemu je třináctýho. Něco se holky zvrtne, štěstí a smůla nebo tak. S tím se nedá nic dělat.“
Tak tady už by pokračování nikdo ani nečekal.
Vzdělaná a sečtělá emeritní profesorka jen pokrčila rameny a výraz jejího obličeje byl snadno čitelný: to se mě netýká.
Zato první sudička, ta s uměleckou minulostí, která už byla opravdu hodně unavená, se probrala a zatvářila se velmi, velmi znepokojeně. Vyhrkla:
„A to s tim krásnym princem, no víte co, jak jí má dovopravdy rád, to by nešlo?“
Sudička numeroložka se krátce zamyslela a řekla:
„Ale jo, teoreticky by to šlo, ale ti princové… no fakt nevím.“
Když už odcházely, otočila se první sudička, opřela se o futro dveří a ještě jednou se na spící holčičku podívala. Vypadalo to, jako by si na něco matně vzpomínala. Nic už se jí ale říkat nechtělo, jen si pomyslela:
„No jo, ty zatracený princové…“
Ona už věděla své. A možná právě z toho vědění pramenily její občasné problémy s rovnováhou a artikulací.
No ano, nějak se to nepovedlo. Půjde to napravit? Uvidíme příště.
