Dnes vám předestřu pohled na kontroverzní osobu Bohdana Chmelnického, který se postavil proti Polsku, aby skončil v náručí carského Ruska.
Neštěstí jménem Bohdan Chmelnický
Ve druhé části jsme zjistili, že západní část Kyjevské Rusi získalo Polsko roku 1387, když se oslabila moc Haličsko-volynšského knížectví. To bylo součástí Polska až do roku 1772, kdy došlo k tzv. prvnímu dělení Polska. Halič pak připadla Rakousku. Můžeme tedy vidět, že vývoj dnešní západní Ukrajiny byl ještě na sklonku 18. století bez přímého politického vlivu Ruska. Nicméně vztahy privilegovaných vrstev polského království s přidruženými oblastmi bývalé Kyjevské Rusi byly poměrně složité a vše vygradovalo v 17. století v podobě povstání Bohdana Chmelnického.
Abychom osobu Bohdana Chmelnického pochopili, musíme porozumět, jak vypadalo Polsko této doby. To existovalo v koexistenci s Litvou v tzv.Rzeczpospolité, což znamená duální unie Polského království a Litevského velkoknížectví. Ono označení vycházelo ze stavovských národů, které rozhodovaly o chodu Rzeczpospolité. Jednalo se o stavovskou monarchii, kde se o politickou moc dělil panovník se šlechtickým sněmem. Můžeme tak vidět, že se objevuje první identifikace národa, nicméně vztahoval se pouze k šlechticům ve stavovském sněmu. Obyčejný obyvatel Polska a Litvy měl prchavý vliv na vývoj soustátí. Ukrajinští kozáci bránili jižní hranici unie před Osmany. Dlouhodobé pře mezi stavovským sněmem na jedné straně a ukrajinskými kozáky vycházely zejména ze dvou faktorů: 1. rozdílnost vyznání (ukrajinští kozáci byli pravoslavní, zbytek soustátí inklinoval k papeži), 2. kozáci drancovali osmanská území a Rzeczpospolita se tak často dostávala do válečných střetů s jižním sousedem. Neustálé spory vyústily v povstání hetmana Bohdana Chmelnického roku 1648. Tomu se podařilo několikrát Polsko-litevskou unii porazit, ale samotný Chmelnický neměl dostatečnou sílu, aby se osamostatnil. Požádal tedy o pomoc carské Rusko, aby získal suverenitu. Car ale vyčkával, jelikož Chmelnického nechtěl nechat osamostatnit. Čekal do doby, kdy začal Chmelnický prohrávat. Tomu roku 1654 nezbývalo nic jiného než podepsat perejaslavskou dohodu o připojení se k carskému Rusku. Polsko-litevská unie a Rusko začalo válčit až do Andrusovského míru roku 1667. Dněpr se stal novou hranicí mezi Polsko-litevskou unií a Ruskem. Bohdan Chmelnický se pak marně z vlivu carů snažil vymanit stejně jako jeho nástupci. Toto tvrzení potvrzuje i jeho následovník Ivan Mazepa. Ten sice razil korektní vztahy s Petrem I. Velikým, ale během Severní války přešel na stranu Švédů roku 1708. Petr I. toto považoval za zradu a na Mazepovo místo nastoupil carovi loajální hetman Skoropadskyj. Přesto se ani v tehdejší době nepodařilo Ukrajinu myšlenkově podrobit. Kyjevský gubernátor D. Golicyn poslal carovi roku 1709 jasný vzkaz: „V celém Kyjevě jsem našel jen jednoho člověka, prefekta bratského kláštera, který nás podporuje.“
Mocenský veletoč 2. poloviny 17. století znamenal, že se část dnešní Ukrajiny dostala do sféry přímého vlivu carského Ruska, jejímž nástupnickým státem se ve 20. století stalo SSSR. Přesto tamní kozáci bojovali o vlastní samostatnost, kterou si nedokázali vydobýt. Bohdan Chmelnický je na Ukrajině vnímán dodnes pozitivně i negativně. Pozitivně za jeho úlohu v povstání proti Polsku a naopak je kritizován za přimknutí k Rusku. Rusové jej dodnes vidí jako někoho, kdo navrátil Ukrajinu pod patronaci Moskvy, ke které dle nich vždy náležela, což vytváří půdu v současnosti pro agresivní a nacionalistickou politiku Vladimíra Putina. Mnohem důležitější je si uvědomit, že obyvatelé tohoto území se nikdy sami neztotožnili s Ruskem ani v monarchistické, ani v bolševické podobě. Bohdan Chmelnický je na Ukrajině vnímán jako jeden ze symbolů ukrajinského národa, který formoval její identitu, nikoliv však ve spojení s Rusi.
Použitá literatura:
Švankmajer, M.: Dějiny Ruska. Praha 1999.
Magocsi, R., P.: Dějiny Ukrajiny. Praha 2015.
Friedl, J., Jurek, T.: Dějiny Polska. Praha 2017.
Čornejová, I., Rak, J., Vlnas, V.: Habsburkové v českých dějinách. Praha 2012.
Mihola, J.: Rusko Petra Velikého (1689 – 1725). (zdroj: https://is.muni.cz/el/ped/jaro2012/De2BP_ORNO/RUSKO_PETRA_VELIKEHO-Mihola.pdf?lang=en)
