V momentě, kdy nastupujete do prostředku MHD se stáváte jedním z davu. Tento dav je rozdělen do určitých podskupin, které mají společné poznávací prvky. Myslím, že každý z vás si někdy při nástupu a rozhlédnutí se kolem, řekl: ,,Ježiš, kam jsem se to dostal, vždyť já tu jsem snad jediný normální!“ Omyl!
Není měřítko co je normální a i vy vždy spadáte do nějaké skupiny cestujících. Jak se kdo chová, je individuální. Pojďme se ale teď spolu podívat, o jaké druhy či skupiny se může jednat.
Takže první skupina jsou Notoričtí čumilové. Není to druh neobvyklý. Máme dva druhy. Jsou buď Notoričtí čumilové plašší nebo Notoričtí čumilové bez skrupulí. Rozdíl je jednoduchý. Ti plašší v momentě, jak na ně pohlédnete uhnou pohledem a buď se na vás už nepodívají, protože jste je vyhmátla a nebo si jednoduše našli další nevědomý cíl. Druhá skupina, značně otravnější jsou ti bez skrupulí. A to má velké grády. Přes upřený pohled na vás civí a někdy k tomu přidají doprovodná gesta. Ve většině případů spadlá brada. Přes vaše opakované pohledy neuhýbají pohledem ani v momentě, kdy uděláte tázavý výraz. Jen tak mimochodem kouknou jinam, ale zase se vrátí pohledem k vám. V takovém případě nezbývá než si zahrát hru, kdo mrkne nebo uhne dřív. Jinou obranu nemám. Poté je tu další specifická skupina: Ženy. Bude to znít divně, ale je to tak. Nejhorší je sedící žena, protože ta má opravdu hodně času sledovat okolí. Takže pohled žen na chlapa vypadá asi takhle: boty, obličej, celkový vzhled, ruce, znovu obličej a pak teprve zkoumavý pohled s kým jede a odkud a kam. Na ženu vypadá pohled ženy asi takhle: obličej, boty, kabelka, značka, boty (čistota a provedení, celkové sladění), nehty a pak v duchu drobná doporučení co by ta nebožačka měla změnit. Někdy pohled typu, jsem lepší, kabelka od Louise asi nebude pravá, když jezdíš metrem děvenko. V tomhle momentě, všechny ženy pokud nemají zrovna čerstvě provedenou manikúru a čtou si knihu vidíte, jak nenápadně schovávají prsty pod knihu a nebo dokonce si přidržují palečky, protože jak známo, na nich lak utrpí nejvíce…
Muži jsou jasní. Jejich pohled na ostatní muže je jen ve stylu a jéje další čumil nebo naprostý nezájem. Na ženy bývá podrobnější, zvlášť pokud nemají nic jiného na práci či k přemýšlení. Jak známo, muži přemýšlejí v tichosti a sami. Prolétnou vůz s hodnocením: dobrý, dobrý, ježiši co to je, ta by šla, no to ne, dobrý, dobrý, hmm ta je dost dobrá. Většinou u toho skončí a dál se věnují sami sobě a svým knihám, mobilům nebo stále dokola díváním se na plánek trasy. Samozřejmě s výrazem, jak do podrobna to musí naštudovat, obzvláště pokud zjistí, že na ně kouká nějaká žena. Obě tyto skupiny, aby umocnily nenápadnost svého konání, sledují většinou své okolí pomocí odrazu v okně.
Pak máme čtenáře, spáče, naivní telefonisty (pouze v metru), kteří telefon zvednou řeknou, že jsou v metru, ale telefon nepoloží. Začnou vysvětlovat nějakou myšlenku, jenže v tom momentě ztratí signál a vše se mine účinkem. Dalo se to předpokládat při rozjezdu metra. Těm jednotlivým skupinám by se člověk mohl věnovat více do hloubky, ale já si tu chtěla nechat ještě místo na jednu skupinu a to: Úchyláky a blázny. Já sama měla tu čest se všemi druhy. Buď s úchylákem, který se na vás nepřirozeně lepí a vy se zděšením zjistíte, že to co vás tlačí do zad asi nebude jeho ledvinka u pasu. Mnohem záživnější variantu, kterou jsem zažila, byl kdosi sedící naproti mně, koukal na mě přes odraz v okýnku a měl ruku v kapse. Pohyby té ruky napovídaly, že má díru v kapse a plné ruce práce a já se jen modlila, ať tu ruku nevytahuje a omylem s ní na mě nešáhne… A pak jsou blázni, kteří buď řvou na vás nebo na někoho, koho nikdo jiný nevidí, anebo vypráví příběh nikomu. Většinou jsou neškodní, ale někdy je doprovází nepříjemný zápach a oni tak opět ztrácí své nedobrovolné posluchače…
