Rusko pro nás není hrozba?

V době hrozby možného konfliktu mě stále zaráží postoje vládnoucí koalice, respektive opětovná vyjádření pana premiéra Sobotky směrem k Ukrajině a NATO. Ve svém rozhovoru pro časopis Respekt opět avizoval svůj názor na vojenskou přítomnost spojenců v Evropě. Navíc, společně s názorem, že posílení vojenských jednotek na hranicích NATO nemá s jádrem ukrajinsko-vojenského konfliktu nic společného, zde vyvstává mnoho otázek, tedy primárně ta, jaký je opravdový zájem USA na tom, aby zde byly posíleny určité oblasti? Co mě dále zaujalo, byl názor pana premiéra na střet integračních hodnot EU a Ruska, kdy je podle něho pochopitelné, že se díky integračním snahám Evropské unie cítí Rusko ohroženo. Přijde mi relativně úsměvné (až děsivé) označovat Putinovy snahy o rozšíření svého impéria jako integrační snahu a dávat tak integrační snahy Ruska a EU na stejnou úroveň. Sice uznal, že anexí Krymu Rusko porušilo mezinárodní dohody, nicméně stále odmítá myšlenku uvalení sankcí za jednotlivé státy. Pokud tedy podle pana premiéra Rusko není hrozba, co tedy reálně znamenala anexe Krymu? Bylo to především narušení blízkosti aliančního prostoru, otřes bezpečnostní architektury NATO (to aliance sama říká a my přeci NATO jsme). Navíc v bezpečnostních doktrínách Ruska je NATO označováno jako hrozba. Tuto politiku ustupování agresorovi však svět už v různých scénářích několikrát zažil. Je škoda, že se na rozdíl od Poláků a jiných zemí poučit nechceme. 

V poslední době se rozhodně nechováme jako odpovědný partner a spojenec. Nepatří k tomu samozřejmě pouze výroky pana premiéra, nebo výroky pana ministra Stropnického, ale celá naše koncepce zahraniční a obranné politiky a obecně přístup ke spojeneckým závazkům. Před 15 lety jsme nevstoupili do NATO proto, abychom se přestali starat o svoji obranu a o svoji budoucnost. Vstupovali jsme tam pro to, abychom byli schopni zabránit hrozbám, kterým jsme čelili napříč celým minulým stoletím. Ve vztahu vládní koalice směrem k obranné politice vidím dva problémy. Jedním z nich je názorová diskontinuita, tudíž i značná neochota dělat strategická rozhodnutí v rámci rozhodování o navýšení rozpočtu na obranu tak, abychom mohli plnit své spojenecké závazky. Z toho plyne další problém, nereflektování situace našich spojenců, kteří jsou ohroženi vlivy plynoucími z Ruska a volají po posílení kolektivní obrany v Evropě. O tomto tématu pan premiér v rozhovoru mluví také, mluví o solidaritě mezi zeměmi NATO, ale reálně jí odmítá tím, že se staví proti posílení přítomnosti NATO v Evropě. V tezi, že se necítíme ohroženi a nepotřebujeme žádnou pomoc, vlastně popíráme celý koncept kolektivní obrany. Přitom ke společné obraně na základě solidarity a společně sdíleného cíle jsme se zavázali na summitu NATO v roce 2010. Ta solidarita však od pana premiéra směrem k zemím, které americkou pomoc vítají, však nezazněla. Teď, když se po nás chce plnění závazků, postrádáme nejen klíčové strategické rozhodování, ale i střednědobý výhled pro další směřování naší obranné politiky. A odmítat pomoc Američanů, kteří se v této situaci konečně rozhodli, mi přijde nanejvýš nerozumné. Pan premiér tak nadřazuje zájmy sociální demokracie, respektive strach o odliv levicových voličů někam jinam, nad zájmy celé ČR. Dostává se tak do pozice premiéra se strategií „díky za každé ráno“.

Od pana premiéra zatím zazněla slova začínající na ne. Nepotřebujeme, nechceme, nebudeme. Tato odmítnutí bych dokázal pochopit na základě toho, že nabídne alespoň podporu ostatním zemím, v rámci solidarity. Proto pokud chceme být odpovědný a spolehlivý partner, musíme být jednotní ve svých názorech, tudíž se přenést nad své stranické zájmy. Tam vidím největší kámen úrazu nějaké větší politické dohody, jako je například schvalování rozpočtu na obranu. Dalším důležitým krokem je vytvoření silné obranné koncepce a dohody ohledně rozpočtu, který půjde dál, než po mandát současné vlády.