Kam směřuje naše zahraniční politika?

Těžko říci, kam naše zahraniční politika v těchto dobách směřuje. Vedle stálého proruského směřování, odmítání spojenecké pomoci a utlumování vztahů v rámci Visegrádské čtyřky, jsme stále svědky neschopnosti dohodnout se na jednom stanovisku, jak by naše zahraniční politika měla vypadat a zda se vůbec shoduje se zájmy České republiky. Z ministerstva zahraničí zaznívá kritika zahraniční politiky za posledních 24 let, mluví se o jejím škodlivém dopadu. Pro mě je to popírání samotného vývoje po roce 1989 jako něčeho, co bylo správné. Navíc nutno podotknout, že po roce 1989 to byla právě zahraniční politika, jako jedna z mála politik naší mladé demokracie, kterou lze označit za úspěšnou! 

Znovu se musím obrátit směrem ke koaliční smlouvě. Závazky, které si vládní koalice dala za úkol splnit, se nejen neplní, ale také se odvrací úplně jiným směrem! Bohužel, ze kterého má Moskva i Peking zřejmě radost. A to cituji: „Budeme podporovat dodržování lidských práv ve světě. Zvláštní důraz budeme klást na úctu k jednotlivci, na práva sociální, ekonomická a na ochranu životního prostředí.“ Ani laik by rozhodně neoznačil Čínu či Rusko za ideály demokracie. Dalším sporným bodem je tvrzení vládní koalice, a to že „Zásadní změnu postoje České republiky ke členství v EU bude provázet kontinuita zahraniční politiky.“ Těžko pochopit, co tím chtěl básník vlastně říci.

Dalším zajímavým faktem (či střelbou trochu mimo mísu) v našem tápání světem, je idea „nové osy“ - Berlín, Praha, Vídeň, Lublaň, Záhřeb s potenciálním prodloužením do Srbska a Černé Hory, která má prý doplnit struktury Visegrádu a Východního partnerství. Nevidím důvod v dalším vytváření nějakých os, když sami nedovedeme dotáhnout do konce naše jiné „osy“ a spojenectví, jako je například V4. A to nemluvím o nestálosti politiky k zemím NATO.

Netápeme však pouze v politice směrem k NATO. Pochopil bych, kdyby kategorické odmítnutí přítomnosti spojeneckých vojsk (která nám však nebyla nabídnuta), či jenom uznání snah ostatních zemí o posílení jejich vlastní obrany, pramenilo z toho, že obranu již strategicky zajištěnou máme, nebo ji alespoň posilujeme (například v regionální spolupráci na úrovni zemí Visegrádské čtyřky). Bohužel, v postoji vůči Rusku jsou premiéři Maďarska a Slovenska stejně laxní, jako náš premiér. Jediné Polsko bylo schopné na ukrajinskou krizi rychle reagovat a přijít s jasnou bezpečnostní politikou. Visegrádská spolupráce zažívá spolu s ukrajinskou krizí svoji vlastní. Ukázalo se totiž, jak velmi rozdílné postoje členských zemí k Rusku jsou. Polsko se po výrocích pana premiéra a pana ministra obrany začalo ptát, jak je to vlastně s našimi postoji, protože ve svých postojích vůči Rusku je poměrně osamoceno. Nedivil bych se, kdyby se Polsko obrátilo směrem k zemím, jako je Německo či Francie, kde se poměrně lépe názorově shodnou. Na ukrajinskou krizi země V4 nebyly připraveny, ostatně ani tak EU. O to více bychom měli tomuto tématu věnovat více pozornosti a priorit, ne vymýšlet jiné, možná lehčí alternativy.