Země afrického rohu, Somálsko, se na předních stránkách novin v posledních měsících objevovala často následkem rozsáhlého hladomoru, který oblast postihl. S důsledky hladomoru se nevyrovnává pouze samotné Somálsko, ale i okolní země, především Keňa, kde vznikl největší uprchlický tábor na světě.
Obrázky podvyživených dětí a hladem umírajících obyvatel obletěly svět. Pro mnohé to bylo připomenutí poloviny osmdesátých let minulého století, kdy se v podobné situaci ocitla Etiopie. Svět nabídl pomoc ve formě multikoncertu Live Aid. Až hodně pozdě zjistil, že darované peníze v mnohém padly na nákup zbraní povstalců, než na samotnou pomoc potřebným.
U Somálska je svět už opatrnější. Na jednu stranu se není čemu divit. Země, která už notnou chvíli působí bez centrální vlády a je v rukou nejrůznějších povstaleckých skupin, je zároveň státem s nejmenší vzdělaností a většina obyvatel se pohybuje na samotné hranici chudoby. Úmrtnosti dětí se zobrazuje v děsivých číslech.
Přesto je nezbytné vzniklou situaci řešit, ovšem je Somálsko pro většinu států zemí příliš africkou a příliš vzdálenou. Hladomor, který zemi postihl, přinutil tisíce lidí opustit stát a hledat útočiště v okolních zemích. V Dadaab, v Keni, tak postupně vznikl největší uprchlický tábor na světě. A uprchlíků přibývá. S ohledem na současnou situaci v zemi afrického rohu se nedá očekávat, že by přísun uprchlíků ustal.
Nicholas D. Kristof, pravidelný komentátor New York Times, popisuje, jak taková záchrana života ze země postižené hladomorem vypadá. Snaha utéct smrti se mnohým stane noční můrou, když na somálsko-keňské hranici jsou ženy brutálním způsobem znásilňované a často i zohavené. V zemích, kde znásilnění je tabu a žena je mnohdy následně vyloučena ze společnosti, to znamená zásadní problém.
Ve snaze zachránit si život a život svých dětí jsou ženy vystaveny masivnímu znásilňování, které se nevyhýbá ani dětem a často je opakované. Když odhlédneme od následků psychických a fyzickým, mnohdy si žena odnese z přepadení i nechtěné dítě. Jestliže je porodnost ve většině afrických zemí několika násobná vzhledem k západním státům, těhotenství ze znásilnění k tomu trendu optimisticky nepřispívá.
Mnoho lidí se od pomoci obyvatelům postižených hladomorem odvrací s argumentem, že pokud samotní rodiče nemají dostatek finančních prostředků, aby uživili sami sebe s jedním dítětem, nemají si pořizovat dětí šest či sedm. Protiargument ale zní, že africké rodiny počítají s tím, že pět ze šesti dětí umře. Zdá se to být jako začarovaný kruh.
Alespoň částečné východisko pro přepadávání uprchlíků vidí Nicholas D. Kristof v ustanovení táborů neziskovaných a humanitárních organizací na hranici států, které by část uprchlíků následně mohly do Dadaab převážet. Nezachrání všechny, ale určitou část ano.
Situace v Somálsku je kritická a východiskem nemohou být dílčí řešení. Mezinárodní pomoc sama nezmůže nic bez ustanovení centrální vlády v zemi, jež by začala plošně řešit především vzdělání dětí. Osvěta by následně mohla vést i ke snížení porodnosti a zároveň i úmrtnosti dětí, jestliže by se v zemi bylo možné opřít o řádnou zdravotní péči.
Ovšem vzděláním se v různých koutech světa míní něco zcela opačného. Pro organizaci Al Shabab „by děti měly používat jednu ruku ke vzdělání a druhou by měly umět ovládat zbraň k obraně islámu,“ jak uvedl v jednom ze svých článků server ihned.cz. V části Somálska, v níž operuje právě Al Shabab, děti vyhrávají v soutěži zaměřené na nejlepší recitaci Koránu automatickou zbraň AK-47 či ruční granáty.
Situace v Somálsku je komplikovaná, ne neřešitelná. Východisko z ní bude dlouhé a nákladné. I proto se do toho nikdo nežene, především když tomu přičteme geopolitickou polohu země – vždyť je to jen Afrika.
