Mluvit a konat, toť dvě rozdílné věci!

Heslo, že ten, kdo káže vodu a sám pije víno, je všeobecně známé. Že se tak děje u jednotlivců už nikoho nepřekvapí, ale u mocnosti jako je USA je to přece jen s podivem!

Spojené státy se pyšní svou zemí jakožto půdou splněných přání a tzv. amerického snu. Ovšem že americký sen brzo vystřídá rozčarování, na to poukázali spisovatelé, jako byl S. H. Lewis, ve dvacátých letech minulého století. USA je země, jež se s pýchou v hrudi prohlašuje za jednu z nejdemokratičtějších na světě. O mnohém z toho jsem začala pochybovat už před lety, kdy se strýc vrátil z té ‚země zaslíbené‘ a názorně nám vylíčil, jak taková demokracie, v níž je rovnost nadevše, vypadá. Muž, který uhodí, byť jen lehce, svou družku, stráví noc ve vězení. Mimochodem potkalo to i jeho. Když jednou v noci přišla jeho pozdější manželka z hospody domů, jak se lidově říká pěkně pod parou, a obtěžovala svým chováním, tj. křikem a nevybíravými slovy okolí, dal jí facku. Za pár minut už seděl pěkně v chládku. Noc strávil za mřížemi. Teď mě napadlo, že by mě tak zajímalo, zdali to platí i obráceně, když žena udeří muže. V žádném případě nejsem pro násilí, to nikoliv. Ovšem kdo z nás jako malý nikdy nedostal facku či na zadek za své špatné chování? Dokonce si pamatuji, jak mamka jednou o bráchu zlomila vařečku. Teď když se na něj podívám, myslím, že dostal ještě málo. V dnešní době holt společnost neumí rozeznat mezi výchovným pokáráním a tělesným týráním. Zvláštní benevolentnost je velmi zřetelně viděna na dnešní mládeži. Mnoho dospívajících by potřebovalo víc než jednu facku, aby se vrátily zpět do reality. Ale to je v současnosti jako by nepřijatelné, obzvlášť v zemi všech možností. Proto jsem překvapena o to víc. Můj názor na USA dokázaly pozměnit i dokumenty ukazující morální zemi za oceánem. V určitých státech Ameriky je zcela zavrženíhodné, aby v rádiu zazněly slova jako zadek či dámské poprsí. Slova, jež mnohé neznamenají a nikomu neubližují. Ovšem zbraně, jež vedou k neopakovatelným ztrátám, jsou zcela legální. Pomalu každý mladiství může nosit zbraň. A když ji nemá on, určitě v šuplíku ji mají jeho rodiče. Škoda času je zmiňovat se o tom, jak jsou především mladé dívky posílány domů se převléci, neboť jejich šat nevyhovuje zásadám společnosti. Vždyť ji byl vidět milimetr břicha! A to holé rameno! Jesus! A pak kde je ta demokracie… Děti, naše budoucnost. Budoucnost národa! Nemalému množství lidí se nebezpečně zvedne hladinka vzteku, když si představí, jak malé děti stojí v první bojové linii na frontě ve válce. Že se tak děje, ukazují bohužel stále obrázky z Afriky. Většina z nás je rezolutně proti! Opakuje se stále více nahlas, že jsou to malé děti, jež máme chránit, nikoliv naopak. A většina velmocí se to snaží stvrdit diplomatickými kroky. Není to ani tak dávno, co Hillary Clinton, nynější ministryně zahraniční Spojených států, odjela na nejdelší cestu po Africe. Jedenáct dní putovala po černém kontinentu za všude ohlašujícím záměrem uklidnit politické problémy, jež mají dopad na chudé obyvatelstvo a nastolit demokracii. Že tím pravým záměrem je trocha něco jiného, je teď vedlejší. Je tedy až s podivem, že Spojené státy americké jako jedna ze dvou zemí nemá podepsanou mezinárodní zákaz verbování dětských vojáků! „Zákaz používání dětských vojáků je smluvně zakotven v Úmluvě o právech dítěte, kterou ratifikovaly všechny státy světa kromě Somálska a USA. Tento zákaz se dosud vztahoval na děti mladší patnácti let. Kromě zákazu dávat dětem do rukou zbraně a posílat je do válek stojí v úmluvě také povinnost států chránit děti před tím, aby byly jakkoli vystaveny hrůzám válečných konfliktů, aby byly mučeny, znásilňovány nebo zotročeny,“ uvedl Jan Pavelka z Amnesty International. Je až neuvěřitelné, jak lehce se káže voda, a pije víno. Ten sladký mok, jehož si dopřávali i pobožní mnichové v sešněrovaném středověku. „Myslím teď na to, že: Dívám se do zrcadla a vidím v něm tvoji tvář.
Když mi spánek rozčísne noční můra,
zjevíš se mi ve snech ty se starou puškou v ruce.
Ve snech mě neopouští tvůj fanatický hlas,
pronášející všechna ta ušlechtilá a přesvědčivá slova,
pro která jsem prolévala krev. (…) Hodně nás padlo. Jaká byla tvoje odpověď?
Nebylo to tak hrozní, říkal jsi.
Co řekneš rodičům, kteří hledají své děti?
Kéž bych tenkrát bývala věděla, co vím dnes!
Vložila jsem ti svůj život do dlaní – jako bych vlezla do jámy lvové.
A toho, kdo uléhá na lože se lvem, zítra možná sežerou.
(…) Ale ještě je čas, abys to napravil. A nemusí to ani nikoho stát život. Stačí jen hnout prstem. Vrátíš-li matce její dítě, půjdeš ostatním příkladem.   Tvůj dětský voják
(China Keitetsi)      

Autor: Klára Zelenková | úterý 1.9.2009 10:08 | karma článku: 10,37 | přečteno: 897x